Pravěký LinkedIn by řičel blahem, I am thrilled to anounce, that I just killed.., bože těch lajků a předstíraného obdivu, well done, very inspiring, thanks for sharing it. V každém případě: Hlava a kožich tak výjimečně děsivého zvířete je vzácný dar, no ne?
Zvlášť když je přesvědčí, že ho ulovil víceméně sám, no ne? 
Že duchové smrti mají jiné starosti, no ne?
Že by mohl lidem prospět, no ne?
Že existuje možnost napravit omyl, no ne?
Že se od ostatních neliší, že barva jednoho oka nic neznamená, no ne?

Až přitáhne do tábora tuhle kůži a hlavu, něco se musí změnit, protože… No ne? Seskočil z chlupaté hroudy na zem a s přemýšlením skončil. Mohlo by to ublížit nadšení a v hloubi duše, v sousedství té šílené dřímající myšlenky tušil, že když přinese do tábora kůži šelmy, jakou žádný žijící lovec ještě nezabil, bude podaná ruka zpátky mezi lidi to poslední, co může čekat. No, ale…. škoda, že to matka neviděla, ohlédl se k místu srážky a došel k drobné zřícené postavě. Ležela na břiše, prsty zabořené do hlíny. 

Vážně, zatímco zvíře se zdálo po smrti větší, matka se zmenšila. Po stranách hlavy a na krku měla hluboké rány po zubech, lebka praskla, tělo opustila spousta krve. Vzal ji do náruče, bledá tvář mu přepadla přes předloktí. Chvíli nerozhodně stál a nakonec ji položil na kožich mrtvé šelmy, měla nárok ukázat vítězství nad šelmou, i když po smrti. Opojení trvalo, ale když viděl matčino mrtvé tělo, uvědomil si další velkou změnu. Dnes ještě přežil, ale zůstal sám. A kdyby se nerozběhla proti zvířeti, možná by tu teď leželi mrtví oba. Než za ním matka přišla, věděl, že žije, že na něj myslí a nebyl tak docela, úplně, nezvratně sám. Teď už jo. 

Opuštěné dítě uvnitř jeho mysli si chtělo kleknout, položit matce hlavu na prsa a rozbrečet se nad ní i nad sebou, ale nebyl čas – mrtvá šelma brzy přiláká ty živé a slunce už pálilo přes stromy. Odtáhl matčino tělo o pár kroků dál a položil do spadaného listí, jemně, aby nerušil duchy smrti, už ji určitě připravovali na cestu. Rozhlédl se a začichal do vzduchu, nebezpečí se ještě nepřiblížilo, takže vylovil z vaku nůž, rozpáral zvíře od krku přes břicho až k ocasu a pak začal krátkými soustředěnými řezy oddělovat kůži od masa. Opatrně, takovou ještě nikdo z jeho lidí neviděl a byla by škoda ji proděravět. 

Pracoval dlouho a trpělivě, tlapy stáhl tak, aby zůstaly pracky s drápy, jo, drápy vypadaly stejně zabijácky jako zuby, ale teď už měl obojí ve své moci. Mockrát slyšel o zvířecí síle přecházející ze zabitého tvora do lovce, ale až teď tomu doopravdy rozuměl. Párkrát se zakousl do nafialovělých vnitřností, jako když silnější požírá slabšího. Nechutnaly mu, ale ten pocit, když poražený prochází tělem vítěze tu smrdutou štiplavost společnou pajšlu všech dravců, bohatě vyvážil. Je mocnější, než nejsilnější zvíře známého světa, aspoň pro dnešek. 

Dokončil posledních pár řezů, stáhl kůži z konců tlap a pak tam bestie ležela růžová a nahá, jen s chlupatou hlavou a kožichem nataženým vedle těla. Našel matčinu sekeru vymrštěnou při srážce, přesekal krční kosti a konečně: Morda se žlutými zuby a něžně růžovým jazykem, hnědozelené oči plovoucí v bělavé žilnaté kouli a černý čumák velký jako dětská hlava se osamostatnily v celé své barvité hrozivosti.  

Teprve teď mu došlo, jak je ta hlava obrovská, velká jako polovina jeho těla a těžká tak, že ji sotva uzvedl. Spolu s kůží by ji do tábora nikdy nedonesl. Musel si poradit stejně jako při prvním lovu nebo když já při výletech do hlavního města nakupuju klobásy, sýry a vína v obchodě se středomořskými specialitami. Jen místo Range musel použít dva tenké kmeny a šestilitrový dvanáctiválec nahradil vlastním tělem. Budoucnost ale jasně signalizovala dvojice brázd vyrytých do lesní hrabanky. Dvoustopé vozidlo naložené podobně velkolepou kořistí a kdybychom škrtli pár let, souhlasila by i tíseň z matčiny smrti. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 133: Nejkrásnější žena na světě

Text: Dalibor Demel
Foto: Nicholas Panek na Pixabay
Ikona: Mužská věc