Musel si poradit stejně jako na prvním lovu nebo když já při výletech do hlavního města nakupuju klobásy, sýry a vína v obchodě se středomořskými specialitami. Jen místo Range použil dva tenké kmeny a šestilitrový dvanáctiválec nahradil vlastním tělem. Budoucnost ale jasně signalizovala dvojice brázd vyrytých do lesní hrabanky. Dvoustopé vozidlo naložené podobně velkolepou kořistí a kdybychom škrtli pár let, souhlasila by i tíseň z matčiny smrti.

Nevím, co by řekla na můj současný život, ale určitě by jí nepřipadal „poněkud prázdný“, jak občas naznačuje moje osobní masérka Petra.

„Žít takhle sám musí bejt divný,“ zamyslela se při poslední zvlášť produktivní návštěvě. Zrovna si utírala ruce od masážního krému a bůhvíčeho ještě a bylo jasné, že tím „takhle“ nemá na mysli mou opuštěnost, ale luxus a prachy kolem. A že by ji ani nenapadlo zpochybňovat mou samotu, kdyby mě navštěvovala v podkrovním podnájmu, kde jsem kdysi smolil překlady scénářů o trampotách evropského hmyzu.

„Já jsem docela spokojenej,“ odpověděl jsem přesně to, co nechtěla slyšet.
„Protože už ani nevíš, co bys mohl mít,“ vzdychla s hranou rezignací a schválně si mi asi 35 cm od nosu složitě chytala své čtyřky do podprsenky. 
„Někdy mám fakt pocit, že žiješ tak nějak prázdnej život, jestli víš, co myslím – a že bys měl na víc, promiň.“
„Nic se nestalo,“ odpověděl jsem z lehátka, Petra mi pak řekla, že jsem starej sobeckej hajzl, s čímž jsem souhlasil a zasmáli jsme se. Já upřímně, ona se stopou zoufalství, protože oba víme, že jako svobodná matka desetiletého synka by si se mnou polepšila. Nejdřív by se celá vděčná snažila, ale pak by v rámci „zachování identity“ a „práva na vlastní život“ navázala na svou nezadatelnou vztahovou svobodu a časem by se z pohodlí našeho hnízda zamilovala do někoho mladšího, hezčího a výkonnějšího. No jistě.

Prázdný život? Matka jako mezinárodně uznávaná mikrobioložka by naopak měla pochopení pro jeho nepřemožitelnou cykličnost. Buňky mého těla se dál dělí v obvyklých intervalech a velkou potřebu vykonávám pravidelně ráno po sklence kombuchy, pravidelně vykvašovaným produktem mého jediného domácího mazlíčka. 

Vím přesně, kdy který den vychází a zapadá slunce. Hodinu po východu a hodinu před západem natáhnu trenky, nazuju boty a vyrážím na pětikilometrový běh po okolních polňačkách. Bez ohledu na počasí i duševní rozpoložení. Po návratu sprcha s vůní eukalyptu nebo jiné rostliny, jejíž esenciální olej naleju do zásobníku – tohle aroma měním každou neděli večer, abych poznal, že končí víkend. Vážně se těším na první den pracovního týdne s novou kytkou ve sprše a tu první lázeň si vždycky dám dvojnásobně dlouhou. A každého patnáctého v měsíci z mého účtu odchází pár desítek tisíc na konto Člověka v tísni. Už kvůli tomu názvu. Mockrát jsem se přesvědčil, že člověk je zosobněná tíseň. Lapená v těle, časoprostorových souřadnicích a většině situací. Dětství stísněné vědeckou hvězdností rodičů. V mentální tísni zvolená učitelská dráha, těsné manželství, nemluvě o finanční tísni a nepřetržitých úzkostech oslabených až širokým rozmáchnutím ke zfackování protekčního blbce při hodině češtiny. Něco málo lidské tísně jsem prožil a o zbytku mě informovala protržená přehrada paměti. 

Afrika moje peníze potřebuje rozhodně víc než Petra, ta moje roztomilá malá filosofka. Ba ne, matka by z mého cyklického života měla radost, nakonec nezapomínám ani pravidelně sekat trávu. Tohle sídlo koneckonců vzniklo přestavbou naší staré chalupy a dobře si vzpomínám, že pravidelné pochody se sekačkou pro matku znamenaly základ víkendového štěstí.

Předchozí kapitola: Mužská věc 134: Kouzlo posmrtného vítězství

Text: Dalibor Demel
Foto: AdinaVoicu na Pixabay
Ikona: Mužská věc