Otočila k němu tvář, oči skryté ve vráskách pod nízkým čelem, šedivějící vlasy jí splývaly kolem uší a klidně, jako by vůbec nespěchali, ukázala na strom. A pak se dotkla jeho ramene, velmi pomalu odvrátila tvář a s tou svou legrační sekerkou v ruce se rozběhla proti zvířeti, které se už s rozšklebenou mordou řítilo k nim a každým skokem rostlo. Matka běžela proti němu a ječela jako ještě žádnou ženu ječet neslyšel, nebo si to nepamatoval nebo ozvěna jejího křiku patřila hasnoucí a nepřístupné vzpomínce.

 

Zvíře cválalo s vyceněnými tesáky ve stejné výšce jako matčina hlava a jak se přibližovali, ukazovalo růžový jazyk a patro, taková jemná a čistá barva jako břicho ryby. V příštím okamžiku do sebe narazili, matka se s děsivou rychlostí složila naznak. Sekyra odletěla na stranu, s klepnutím narazila do kmene stromu a matčina hlava zmizela v doširoka otevřené mordě, růžová zhasla. Sevření zubů uťalo křik a bylo ticho. 

Instinkt a matčin posunek ho poslal do větví stromu, nechtěl poslechnout, ale když zvíře zvedlo zkrvavenou tlamu, zařvalo a růžová se proměnila v rudou, nohy a ruce ho samy dopravily do zeleného útočiště okamžik předtím, než k patě stromu dopadly pracky s drápy. 

Shora se díval, jak se tvor postavil na zadní, opřel se o kmen a znovu zařval na tři dlaně od jeho nohou. Chtěl stoupat výš do bezpečí, ale něco ho zadrželo a donutilo otočit. A když se tlama otevřela znovu, sevřel oštěp s kamenným hrotem ostrým jako štěpina ledu a zarazil ho do tlamy, která už zase začínala růžovět. 

Strefil se přesně. Ani do jazyka ani do patra, kamenná špice se zoubkovanými okraji pronikla mezi ně do měkkého krku a oštěp se zachvěl a zůstal vězet vprostřed tlamy. 

Zvíře zaskučelo bolestí a s chrčením se spustilo na všechny čtyři. Oštěp si z jeho ruky vzalo s sebou a to bylo dobré. Zůstal v ráně a zvíře si ho přední prackou snažilo vyprostit, ale marně, zářezy v kamenném břitu držely pevně. S každým pohybem pracky si rozdíralo krk a z tlamy kapala krev. 

Byl to nádherný pohled. Dobrý zásah dobrého lovce, ale matka měla pravdu, ve dvou je to snazší. Zvíře klopýtalo a chrčelo a snažilo se uvolnit krk, svalilo se na bok, oběma prackami cloumalo oštěpem a hluboko v hrdle si ho zařezávalo do měkkého masa. Chrčení a rozstřikování krve trvalo dlouho, oštěp nebyl dlouhý, zvíře ho nedokázalo zalomit v ráně, ale mělo spoustu sil. Krev nepřestávala vystřikovat s každým pokusem vykašlat zbraň z tlamy ven. Určitě tekla i dovnitř a to bylo dobré. 

Zvíře znovu vstalo a běhalo v kruzích a vracelo se k tělu matky a oštěp se při pohybu v tlamě kýval jako větev ve větru. Díval se, jak trpí, jak se k němu blíží smrt a trpělivě čekal, až nohy podklesnou a obrovské svalnaté tělo se složí nedaleko matčiny mrtvoly. Pozoroval, jak se mu zvedá hrudník, jak zrychleně dýchá, jak chrčí a kňučí jako mládě. 

Trvalo to dlouho. Slunce mezitím vyplulo přímo nad koruny stromů, ale obrovský hrudník nakonec znehybněl. Ještě chvíli počkal, než ho ticho přesvědčilo o tom, že může slézt a vzít si svou zbraň zpátky. Vleže vypadalo zvíře ještě větší a šedavý kožich páchl štiplavou divokostí. 

Vytrhl z tlamy oštěp se zubatým ostřím spolu s kusem masa, vyteklo trochu krve. Pomazal si jí tvář. Zabít takové zvíře je velká věc. Tohle není prase nebo malá šelma, co přepadá kořist z větví stromů. Lovci taková zvířata nezabíjejí, nejsou dost rychlí, ani silní a zaútočit na ně je nebezpečné i ve skupině. O takových tvorech se jen vypráví jako o bezejmenné smrti, není pro ně ani slovo, nic, jen nikdy nenaplněná představa. A on ji teď naplnil, právě teď.

Prohlížel si hrot oštěpu, krev pomalu černala. Co je tohle za dny? Kde se v něm vzala schopnost brát zvířatům život tak snadno? Dvojitá kořist u prvního lovu, vodní tvor a teď tahle bestie. Lidi si o ní vyprávějí, ale ten, kdo ji potká, obvykle už nemluví. Jak to, že on pořád vítězí? Není silnější, rychlejší, ani chytřejší než ostatní a už vůbec není tak zkušený jako staří lovci. Pomáhají mu duchové smrti, aniž by to věděl? Klekl si k ohromnému tělu a položil ruku do srsti, z kůže ještě sálalo teplo. Přesunul se k hlavě, otevřel ochablou tlamu, zuby jako zahnuté prsty s drápy, hlouběji v tlamě jako pěsti, nehybné hnědozelené oči vytřeštěné do jiného světa. 

Jak to, že do něj tak snadno posílá i tyhle nepřemožitelné tvory? Znovu otevřel zvířecí tlamu, chlupy kolem čumáku slepila rudá kalužina. Tohle zvíře zabilo jeho matku a on pak zabil to zvíře. Duchové smrti nemusí nikomu pomáhat. Nakonec se vždycky dočkají a mrtvá těla jim jsou k ničemu. Není tak těžké tenhle zákon pochopit. Duch odejde na jiné místo a nechá tady tělo ostatním, červům nebo dravcům. Zápas o těla se ale děje jen tady, nikde jinde. Dnes vyhrál, včera taky, byl pozorný a soustředěný, bodl v pravou chvíli na správné místo – ale zítra už tady může nechat tělo on. Duchové mu nepomáhají. Co zatím dělal, udělal sám.

Myšlením se mu trochu ulevilo a přestože pár kroků od něj ležela mrtvá matka, nechal se ovládnout radostí. 

Vstal, postavil se mrtvé šelmě na hruď a zařval. Cítil pod nohama teplý kožich, teď patří jemu a bude se hodit – tak tohle vítězství jsem mu záviděl. Se sobími kožešinami dovezeným z Norska jsem si nikdy takhle neužil, ale jsem rád, že jsem se na tomhle kolosálním úspěchu skrytém všem očím mohl podílet. Pravěký LinkedIn by řičel blahem, I am thrilled to anounce, that I just killed.., bože těch lajků a předstíraného obdivu, well done, very inspiring, thanks for sharing it. V každém případě: Hlava a kožich tak výjimečně děsivého zvířete je vzácný dar, no ne?

Zvlášť když je přesvědčí, že ho ulovil víceméně sám, no ne? 
Že duchové smrti mají jiné starosti, no ne?
Že by mohl lidem prospět, no ne?
Že existuje možnost napravit omyl, no ne?
Že se od ostatních neliší, že barva jednoho oka nic neznamená, no ne?
Až přitáhne do tábora tuhle kůži a hlavu, něco se musí změnit, protože… No ne?

Předchozí kapitola: Mužská věc 132: Žena proti bestii

Text: Dalibor Demel
Foto: Toshiharu Watanabe na Pixabay
Ikona: Mužská věc