Jsem v mnoha ohledech podobný blbec jako v dobách, kdy mi stát za výuku českého jazyka, výtvarné výchovy a hudebky poskytoval cca 30 tisíc čistého měsíčně, ale teď už to není tolik vidět.
Zevnitř do lebky tepaly ostré kameny, nejdřív slabě, pak silněji, jako by se zvíře chycené v jeskyni chtělo prorazit do kosti díry a vydrat se na svět. Na světlo. Jo, bylo tu světlo.
O něco jsem zakopl, možná o větev nebo mrtvolu, už nevím. Rozzuřilo mě to. Nešikovnost a rozbolavělé neposlušné tělo. Na stole jsem si všiml stínu vázy, sebral jsem ji a šlehl s ní o zeď. Mnohem lepší!
Kromě vůně jsem zachytil ještě rytmický zvuk a stačilo vyjít pár schodů do patra, abych si byl jistý: Chrápal. Musela mu dát pořádně do těla. Zul jsem se a jen v ponožkách vešel do obýváku.
Muži si kradou ženy oběma generačními směry. Já ale nebyl mrtvý a síla se mi pomalu vracela. Posadil jsem se na podezdívku a čekal, nahý motorkář bez motorky i bez ženy, zato s oštěpem v plicích.
Panebože, můj nejoblíbenější výmysle. Oslovuju tě, protože nevím, komu za tu bouračku poděkovat. Ještě chvíli a nejspíš bych se z toho wertherovského utrpení pozvracel.
Rozhlédl jsem se po neznámém velkém světě, chvíli poslouchal zvuky rostlin a zvířat a pak se dal do běhu a běžel. Protože zůstávat sám uprostřed směrů je špatné a kdo se zastaví, zemře.
Láska. Pářit se. Osudovost. Na každý řádek jedno slovo a přeložený papírek do kapsy batohu. Posledních 36 hodin svého průměrného života jsem byl ochoten zkusit všechno, abych se zachránil.
Kdybych neuskočil, autobusák by mě klidně přejel. Dvě holky s batůžky mě málem smetly z chodníku. Jen psi napínali vodítka a střídavě štěkali a vyli, zatímco páníčkové vysílali zmatené pohledy.
„Já na vás měla políčeno už dlouho, ale vy jste si mě nevšímal,“ vyrobila něco jako vyčítavý úsměv a vymáčkla si do pusy trochu Jesenky rovnou z tuby. Tohle byla změna – žádná donáška klobás a sýrů.
