Co jste to krucifix vyváděl, pane kolego? Takového vás vůbec neznám. Chápete, co teď musím udělat?“ „Chápu naprosto,“ řekl jsem a myslím, že jsem se dokonce trochu usmíval.
Bože! A to jsem chodil do tanečních, nervózně se soukal do bílých rukaviček a roztřeseným hlasem se ptal nedostupných panen s uhry poprášenými pudrem jako dětské prdelky, jestli smím prosit.
Mnohokrát ve svém životě jsem se nechal vtáhnout do zbytečného boje. Do boje s pochybnostmi o mně a mých činech, které měli ti druzí. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti cizích lidí mám přenechat jim.
Zatímco jsem se blížil k budoucí frontě, hluboko v základech mé bytosti se cosi probudilo a pohnulo. Něco, co dlouho spalo. A drzá ojínělá veverka měla důvod k obavám.
Dnes jako před půl milionem let. No, úplná novinka to nebyla. A znovu to začalo před pár lety, někoho z tak starých časů si zapamatujete. Zvlášť, když se pak proberete s vytřeštěnýma očima. Už dlouho kroužil kolem, ale pak se
Ten hlas poznal okamžitě, i když teď zněl úsečněji a mužské chraplavé skřeky ztichly. Přinutil se otevřít oči a mezi větvemi ji uviděl. Tmavé vlasy a jemné, dokonalé pohyby šelmy.
Cizí muži se nakláněli na ztichlými těly, po dvou je brali každý za jednu nohu a vlekli je pryč, některým svazovali ruce a nohy lýkem a odnášeli je na dlouhých tyčích.
