Matka se znovu rozhlédla, ukázala mu, aby zmizel do stanu a sotva se za ním zhoupla kůže, zaječela. Odpověděly hlasy žen a mužů, všichni se seběhli a on pak taky vyšel ven, protože přece slyšel matčin hlas a já tohle všechno slyšel v hlavě, na podlaze svého čerstvě pronajatého bytu.

Dost. Měl jsem toho dost. Stačily mi mé vlastní problémy. Včera jsem se málem zabil na motorce. Ráno mě těsně minula vražda zeleného mysliveckého jelita. Před pár hodinami jsem zjistil, že mi vlastní otec šuká ženu. A tahle poraněná, vnitřně zdeformovaná a bolestivě přitažlivá samice nasáklá feromony pak na mě do telefonu řvala svým hlubokým jedovatým hlasem, jak si dovoluju ji špehovat a nakonec slíbila, že ještě v noci, až se vrátí z velice důležité klientské párty, mi to přijde vysvětlit jednou provždy a přitom mi vyšuká mozek z hlavy a nehtama rozškrábe záda do krve. A že dobře, „na děti sereme“, takhle to přesně řekla. Čekal mě významný rozhovor s otcem na velmi starobylé téma. Trávit čas překládáním scénářů k dokumentárním filmům mě uspokojovalo ještě míň než diskutovat s Julií o souřadnicích našeho společného života. Nepotřeboval jsem se ještě dusit cizími vzpomínkami a pocity viny, i když se zdály tak blízko. Můj už tak dost rozložený život explodoval v pomalém výbuchu, všechny ty krámy pluly vzduchoprázdnem, pomalu se otáčely a každý měla smysl jen sama o sobě. Dohromady bordel, porucha. A to jsem jen párkrát hulil trávu.

Zkusil jsem se zvednout z podlahy, ale nešlo to. Ruce se mi rozjely jako opilému čoklovi a hlavou jsem dopadl zpátky na parkety. Gravitaci času ani hmoty moje únava nezajímala, takže rána splynula s výkřikem stromového ducha v hlavním ohništi, někdo vyjekl, jak z plamenů vylétlo pár žhavých uhlíků a někdo jiný se zasmál. Něco velkýho si se mnou znovu hrálo, byl jsem zpátky, i když jsem zároveň chtěl i nechtěl – jako když se otec složil na zem. 

Hlasitost smíchu pomohla odhadnout vzdálenost. Ležel daleko za kruhem světla, větve nad hlavou byly sice bílé, ale on sám už obýval svět tmy a to bylo zlé. Ze tmy  přicházela tichá smrt s dlouhými zuby a drápy. Znovu se pokusil pohnout hlavou a na hraně mdloby se mu podařilo obrátit na bok, čelem k ohni, i mně se povedlo otočit – dokud jsem se nesnažil zvednout, přitažlivost mě nechala na pokoji. Světlo nezřetelně mihotalo, odtáhli ho dál než myslel. Díval se na záda mužů a žen v kožešinách, možná něco jedli, neviděl docela ostře. Oči mu vlhly bolestí a ještě něčím nepostižitelným. Neuměl o tom uvažovat, ale cítil v hrudi, jak chlad a syrová vlhkost z lesa pronikají k srdci a to bylo horší než prochladlé nohy a prsty na rukou. Ještě nedávno u jejich ohně seděl, byl to i jeho oheň. Nechal mysl zatoulat do chvil, kdy život přinášel radost, poskytoval spokojenost, nabízel klid. Když si udělal oštěp a správně naštípl kámen na jeho špici. Když se s dospělými muži poprvé vypravil na lov jelena. Když se neskláněl nad vodní hladinu proto, aby zkoumal své dvoubarevné oči, ale proto, že se na slunci třpytila. Když ho matka drbala ve vlasech. Svět nebyl jen zlý, byly tu okamžiky, kdy nemusel bojovat a cítit bušení srdce. Kdy se nemusel bránit. Kdy se nemusel schovávat. 

A ze vzpomínek probleskla i chvíle, kdy spolu s matkou a dalšími dvěma lovci přinesli bezvládného otce dovnitř, do doupěte z kůží a dřeva a položili ho na chlupatou medvědí kožešinu. To zvíře samozřejmě nezabil otec, to by nikdy nedokázal, ale to teď bylo jedno, umíral. Končetiny se mu pořád třásly a koutky bíle pěnily. Já se ale o hliněného muže nebál, to vůbec ne. Věděl jsem, že na té kožešině nezemře. Tahle vzpomínka nebyla plavbou v říčním proudu, ale pád do jezera. Na jednom místě ležel, chroptěl a škubal končetinami a hned vedle se ve stejné chvíli lidé s hekáním zvedali a s úlevou i zaraženě odcházeli. Nic takového ještě neviděli. Měl umřít. Matka u něj zůstala, tiskla mu dlaň na čelo a otírala rty. Chrčení a záškuby končetin postupně ustávaly, ale ne k nehybnosti, ne ke ztuhlosti, ne ke smrti. Slyšel, jak se otcův dech zpomaluje, už nechrčel a pak se jedna jeho ruka pomalu zvedla a prsty objala matčinu paži. Otočila se a usmála, určitě ne proto, že otec žije, ale proto, že on ho nezabil. Že mu nic nehrozí, že nebude viset na větvi hlavou dolů jako její druhá a horší smrt. Takhle si to představoval, ale přesto se bál, protože otec pomalu přicházel k vědomí. Zvedal se z hlíny, vracel se na svět – a to znamenalo nové nebezpečí. 

Předchozí kapitola: Mužská věc 77: Vousaté dítě pláče krev

Text: Dalibor Demel
Foto: Manyu Varma a Daniel Jensen (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc