Mohlo nastat ticho, ale nenastalo, protože za otcem vyběhl ven a ještě než se stačil vzpamatovat a překulit na břicho, dopadl mu obkročmo na hrudník a ruce mu vtiskl do hlíny, kam jinam. 

Někde za ním vykřikla matka, určitě se ho bude snažit odtrhnout. Rychle otci přiklekl ruce, aby si uvolnil ty svoje a napřáhl se k ráně, už skoro cítil na kloubech tupý dotek kůže a pak lebky a nosu a očí. Byla v tom zuřivost a slast a pomsta, jeho i moje –  ale než pěst dopadla, s otcem se stalo něco podivného. Ze zarostlé tváře třeštilo oči vyděšené dítě se slinami v koutcích rtů, celé zrudlé a zpocené. Bálo se. Funělo, dech se mu zasekával a chvilkami kňučelo.

Dítě. Nechal ruku klesnout. Vzpomněl si, jak při rvačkách ležel pod staršími kluky on sám a musel snášet rány, protože jeho nikdo nelitoval. Ani on teď otce nelitoval, ale to vystrašené dítě uhodit nemohl. Dítě, které i s vousy na vrásčité tlamě vyrábělo hračky z hlíny, protože skutečný svět byl příliš nebezpečný a krutý. Ucítil, jak mu matka položila ruku na rameno, její dotek poznal vždycky. Dítě, žena a on, jeho rodina, jeho nechutně zvrácený pelech. Chtělo se mu zvracet, ale matčina ruka uklidňovala, udělal to dobře, neuhodil, nepraštil, nevyrazil zuby, nerozbil lebku. Dobře. Obvaz na hlavě se mu posunul a na otcovu tvář kapala jeho vlastní krev, viděl jsem, jak muži dole pod námi rudne čelo tmavými kapkami, jak mu stékají do očí, takže je musí zavřít a vypadá teď úplně jako dítě, jako dítě plačící rudé slzy. Ten pohled ho vyděsil, je špatné dělat tohle otci, ale zároveň v tom bylo cosi velmi uspokojujícího, cítil jsem to i já, bylo to špatné, ale zároveň z toho výjevu vzlínala slast prvního skutečného, i když provinilého vítězství.

Zaznamenal tlak matčiny ruky na svém rameni, a chystal se to obojaké kouzlo přerušit a vstát, když v rukách ucítil, jak sebou otcovy paže podivně škubají. Nebojovaly, nesnažily se vymanit. Jen se třásly jako nohy dodělávající srny a stejně sebou cukala i hlava a z koutků úst mu do vousů probublávala pěna. Okamžitě otce pustil a vyskočil. Síla překvapení, strachu a odporu ho vymrštila z kleku rovnou na nohy, až matka za ním zavrávorala a oba se dívali na bezmocného brouka dole v hlíně, jak teď už škube celým tělem. Krvavé loužičky v očních důlcích vytekly stružkami na spáncích a z rudých jamek svítilo bělmo očí. Žádný pohled, žádný směr, jen barva bledé kosti.

Krátce se na sebe podívali a než se matka vrhla na kolena k třesoucímu se tělu, ještě se stihla rychle rozhlédnout. Tohle nechtěl. Nebo chtěl, ale nechtěl a nikdo to nesmí vidět. Nikdo kromě něho, kromě matky, kromě mě. Matka teď klečela nad otcem, hlavu zakrývala její polonahá záda, viděl jsem jen část těla a ruce a nohy v obludném třesu a cítil lítost a strach a podivnou slast, která mi nepatřila i patřila zároveň. Do vzpomínek se mi prolnuly umírající dračí nohy, chtěl jsem je teď zabalit do teplého navoněného ručníku a uspat jako miminko, ale jiná moje část žila mnohem staršími, ale naléhavějšími událostmi.

Třes nepřestával. Takhle se klepala zvířata po ráně do hlavy, zranění lovci odhození hlavou na kámen, viděl to mockrát, nic nového, nic tak strašného. Nic tak děsivého kromě toho, co mohlo přijít, kdyby se zjistilo, že on byl ta šelma, ten lev, ten zlý duch, který ublížil výrobci vzácných hliněných věcí. Vyhnali by ho a kdokoli by ho mohl ulovit jako zvíře. A kdyby ho zpátky do tábora přitáhli živého, pověsili by ho na větev hlavou dolů a rozdělali pod ním oheň. Nebo házeli kameny, dokud by mu rozbitou hlavou nevytekla všechna krev. Nebo nechali kluky, aby na něm zkoušeli své oštěpy a sekery. Nebo by jen visel, dokud by ho duchové s tenkýma rukama a nohama neodtáhli do nejhlubšího místa světa, odkud by pak musel šplhat nekonečně dlouho zpátky na kamenitou pláň, kde nic neroste, a pak bojovat se strážci velkého zeleného lesa. A možná by ani nemohl zvítězit, když udělal něco takového, něco tak špatného a zlého.

Matka se znovu rozhlédla, ukázala mu, aby zmizel do stanu a sotva se za ním zhoupla kůže, zaječela.

Předchozí kapitola: Mužská věc 76: Jeden až dva důvody ke rvačce s otcem

Text: Dalibor Demel
Foto: Max Muselmann a  na Unsplash
Ikona: Mužská věc