Matka uměla hodně věcí. Věděla, jaké rostliny pomáhají na bolest břicha, rány nebo hlavy. Musela chodit na lov častěji než ostatní ženy, musela se postarat, protože otec měl pořád ruce od hlíny. Slabé ruce se štíhlými prsty. Tehdy k nim přišel z jedné ze svých hliněných jam, odhrnul kůži u vchodu – oba se s matkou nejdřív lekli – a podal mu figurku zvířete. Dostal jich od otce už hodně. Vzal si to malé zvíře z hlíny a obracel ho v prstech. Otec se usmíval a chtěl ho pohladit, on ale ucukl a hodil hliněné zvíře na zem. Nechtěl žádné hliněné zvíře na hraní. Chtěl, aby s ním jednou otec šel na lov opravdového zvířete, divokého a nebezpečného zvířete, ale věděl, že se to nikdy nestane, protože otec to neumí.

Tohle gesto se mi líbilo. Hodit tu blbost na zem. Byl jsem na něj v tu chvíli pyšný, cítil jsem, jak nám ten nastřádaný vzdor, všechna ta po kapkách posbíraná nenávist jako nějaká jedovatá elfí kořalka prosakuje do žil a v jistém okamžiku už je pozdě. Už se to nedá vrátit a ten kluk to věděl a věděl jsem to i já roztažený na podlaze bytu jako brouk s rozdělenou duší. Už jsem se smířil s tím, že se nebudu zachraňovat světlem lednice a to bylo dobře, protože na všechny ty současně explodující události jsem neměl žádný vliv. Nahrblý muž s prsty od hlíny byl zoufalý ze svých vlastních důvodů a jeho syn jim nerozuměl. Nechtěl jim rozumět, nezajímaly ho a mě taky ne. Co je mi po otcově životě? Po starém i novém? Nic. Dva staří muži a stejný jed v tělech jejich syna – co s otcem, který vámi pohrdá tak, že vám ojede ženu, i když sama přijde, hodí kalhotky na zem a ještě přinese kachní paštiku? Zabít jako dřív? Jako vždycky? Tenhle otec ale žádnou ženu neukradl, dokázal svého syna ničit mnohem úctyhodnějším způsobem a nejspíš o tom ani nevěděl.

Uměl krásné, překrásné věci. Dokázal najít místo s mazlavou mastnou hlínou a pak z ní udělat výtvory, které na slunci ztvrdly. Malá dravá zvířata, i ta s parohy, která zabíjejí a jedí. Dokázal udělat i nádoby na vodu a zkvašené šťávy z ovoce. Byly vzácné a když přišli cizí lidé, vyměňovali je s nimi za zbraně a kameny na hroty šípů. Uměl najít červenohnědou hlínu, která v ohni zkameněla a nerozpadla se, a z té pak vyráběl jiné nádoby na vodu a maso, a když se to dalo na oheň, síla z masa přešla do vody a všichni ji pak pili. Ze stejné hlíny uměl dělat ozdoby a jemu se zdálo tajemné a kouzelné pozorovat ho při práci. Když byl malý, otec mu všechno ukazoval. Nechal ho hrát si s hlínou a on byl rád, že otec není jako všichni ostatní, že umí věci, které jiní neumí. Teď ale nebyl rád, že otec není jako všichni ostatní a nezajímalo ho, že umí věci, které jiní neumí. Protože při lovu s ostatními muži byl vždycky poslední a ostatní děti to věděly a smály se mu dvakrát, protože měl jedno oko barvy oblohy, druhé stejné jako hlína, a měl hliněného otce. Byl synem hliněného muže. 

Muži byli spokojení, že otec vyrábí věci z hlíny a nenutili ho, aby s nimi chodil na každý lov. Jen když táhla velká stáda zvířat a potřebovali každého včetně žen, vzal i otec do své měkké ruky oštěp a váhavě odcházel s ostatními. Bylo zvláštní dívat se, jak odchází, jak bázlivě, váhavě a s nechutí. A později se mu to už vůbec nelíbilo, protože viděl, že kromě hlíny a útěchy od něj nedostane nic. Nikdy ho neučil, jak pronásledovat zvíře a kam bodnout. Nikdy ho neučil, jak z ostré kosti vyrobit háček na lov ryb, nikdy ho neučil, jak hodit oštěpem před běžící zvíře tak, aby samo vběhlo do rány, neučil ho, jak v letu srazit ptáka roztočeným klackem. Musel se ptát jiných mužů a oni ho trpěli, ale jejich synové byli vždycky první. 

Proto teď hodil to bezcenné hliněné zvíře na zem a obrátil se zpátky k matce, aby mohla upevnit uzel na řemenu a sevřít ránu, dokud nesroste. Nepotřebuje otcovy hliněné figurky a nádoby, za které jiní lidé dávají ohňové kameny, kůže a hroty. Když potřeboval, aby mu ukázal, jak hodit oštěp, měl ruce v hliněné jámě, teď už je pozdě. Musel se to naučit jinde, od velkého starého lovce a ostatních mužů. Naučil se to dobře, ale nenaučil se to správným způsobem a ten kluk, co po něm před chvíli hodil ostrý kámen, to věděl. Dupl na to zvíře, na tu bezcennou věc, protože to nebylo zvíře, byla to jen hlína, a když jste na ni šlápli, rozpadla se.

„Ty..!“ uslyšel otcův hlas a zároveň ucítil ránu do zad a já ji ucítil taky, moc dobře jsem si vzpomínal na ten okamžik, odkud už nebylo návratu. Můj tichý vnitřní společník se obrátil a viděl jeho stisknuté rty a rozzuřený a zároveň překvapený pohled. Ještě nikdy žádné hliněné zvíře nehodil na zem. Nikdy si to nedovolil, i když mockrát chtěl, stejně jako já si divoce představoval, jaké by to bylo, vyházet všechny otcovy diplomy na zahradu a tam je spálit a pak ještě rituálně pochcat popel. Můj otec byl dosluhující stařec bez hranic s dračíma nohama, ale tenhle… Ten ještě stál za rvačku. Když se mu díval do očí, už ani nemusel zaklánět hlavu. Byl skoro stejně velký a díky tolika zápasům s ostatními kluky silnější. Bitvám, za které mohl jeho hliněný otec. Ta mátoha, ten slimák, ten tvor posedlý měkkou hmotou tvrdnoucí v ohni. Své nádoby vkládal do čistého ohně, ale sám jím nikdy neprošel a svého syna nechal ztvrdnout ve špinavém ohni na špinavé cestě. Tak si to teď vyžere, tuhle kost si zarazí do krku – to si myslel a oběma rukama strčil otce do hrudi. Slyšel, jak hekl, ztratil rovnováhu a zády napřed vypadl ze stanu, volná kůže u vchodu se zavlnila a plácla. Mohlo nastat ticho, ale nenastalo, protože za ním vyběhl ven a ještě než se otec stačil vzpamatovat a překulit na břicho, dopadl mu obkročmo na hrudník a ruce mu koleny vtiskl do hlíny, kam jinam.

Předchozí kapitola: Mužská věc 75: Děti nikdy neodpouštějí
Následující kapitola: Mužská věc 77: Vousaté dítě pláče krev

Text: Dalibor Demel
Foto: Karsten Winegeart a Luke Southernon Unsplash (ikona)
Ikona: Mužská věc