Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.
Růženka, ošklivé káčátko, které z toho nikdy nevyrostlo
Kdybych viděl tu ženu na fotografii, přísahal bych, že jde o nějakou podivnou fotomontáž, jejíž smysl mi uniká. Proč tak krásné a dokonalé tělo nosí hlavu jako z laboratoře doktora Frankensteina? A hned druhá otázka: Jak s tímhle obličejem může pracovat v nevěstinci? Uznávám, do jisté míry je posuzování vzhledu jiného člověka otázkou vlastního vkusu a vnímání krásy, ale soudě podle pohledů ostatních mužů přítomných v tom klubu, nebyl jsem jediný, kdo ji takto vnímal. A to jsem měl štěstí, že jsem ji poprvé viděl tváří v tvář a ne jako kolega, který se nechal nachytat na zezadu nádhernou postavu, a pak marně hledal způsob, jak z toho vycouvat a neranit její city. Nevěděli jsme, že její city ranit nelze, protože její vlastní přesvědčení o svém půvabu je neotřesitelné. Nebyl jsem v tomto klubu poprvé, tak jsem se ptal barmana, kde se tu ta holka vzala, že jsem ji tu ještě nikdy neviděl. „Ta je tu nejmíň čtyři roky. Nemohls ji vidět, protože je pořád zadaná,“ šokoval mě barman. Ona? Proč?
Quinten Massys (1465/6 – 1530): Ošklivá vévodkyně
Kývl jsem na ni, ale ona zavrtěla hlavou. Dělá si legraci? Šel jsem tedy za ní. Hlubokým hrdelním hlasem mi oznámila, že má klienta, a ať se zapíšu u barmana do pořadníku. Vrátil jsem se k baru a dal si dvojitýho jacka. Barman mi sdělil, že jestli chci Růženku – jak ji láskyplně oslovoval –, tak až příští týden. Malá poznámka pro neznalé: V běžném podniku si opravdu nemusíte rezervovat dívky dopředu. Když je náhodou obsazená, bude do hodiny zase volná. Tohle bylo fakt něco výjimečného.
„Jsem taková žena vamp,“ prohlásila na uvítanou, když jsem se po týdnu konečně ocitl v její komůrce. „No nazdar,“ pomyslel jsem si. „Ošklivá a ještě hloupá.“ Považuju se ale za slušně vychovaného člověka, a tak jsem s ní začal konverzovat. A ona mi vážně odvyprávěla pohádku o ošklivém kačátku. Jak se jí ve škole všichni smáli, jak si z ní dělali legraci, ale nešikanovali ji, protože se dokázala slušně prát, a pak jak najednou v šestnácti letech vypučel krásný květ (její výraz) a chlapci se o ni začali prát. V tu chvíli si uvědomila svou krásu a rozhodla se ji zpeněžit. To všechno mi říkala a já z toho pochopil, že když jí narostla prsa a zaoblily se boky, po mnoha letech dětského teroru poznala taky něco jiného. Kluci ji chtěli, protože byla patrně jedna z mála v jejich okolí, kdo byl ochoten se s nimi pomilovat, ve většině jejich případů poprvé. A během těch pubertálních let, kdy se učila na kadeřnici a kdy na ni každý den čekal někdo před školou nebo kadeřnictvím s kytkou, se ubezpečila v tom, jak moc je krásná. Pozitivní na tom všem bylo, že své řemeslo uměla dokonale. Její ochota a vstřícnost ke klientům byla opravdu nevídaná a jejich zájem o ni jenom potvrzoval to, co si o sobě myslela: Že je pro všechny muže na světě nedostižná bohyně krásy.
Text: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto obrazu: The National Gallery Londýn, creative commons