Je velice vzrušující objevit někoho, o kom člověk do té doby neměl ani tušení a objevit tím také dávno zapomenuté dílo. Shodou podivuhodných okolností se mi dostal do ruky starý obří kufr a v něm spoustu dobových novin, výstřižků, torz knih a hlavně sešitů popsaných rozevlátým a obtížně čitelným písmem. Mezi zápisky, příběhy a verši byla spousta kreseb, kresby a malůvky byly i na volně poházených listech či dokonce útržcích balícího papíru. A pak tam byla plechová krabice od sladkostí naplněná artefakty velice stručně ilustrujícími jinak jistě dost rozmanitý život českého emigranta a světoběžníka Františka Stradala. Jak jsem zjistil, František Stradal se narodil v roce 1886 v Praze do německo-české rodiny obchodníka. Z domova odešel již ve třinácti letech. Zřejmě v roce 1902 odplul do Ameriky, kde byl až do skončení 1. světové války. Do vlasti se vrátil někdy v roce 1919. Usídlil se v malé vesnici cca 40 km od Prahy. Do konce života (datum úmrtí je neznámé) přežíval ve středočeské krajině. Zanechal po sobě dřevěnou truhlu plnou svých deníků, povídek, vyprávění a kreseb. Část byla připravena k publikování, ale sešlo z toho kvůli druhé světové válce. Po ní už po Stradalovi ani pes neštěkl.
Začátek cesty za tajemstvím dávno mtrvého muže.
A teď střih. Jednoho letního dne jsem seděl na velice zábavném terénním motocyklu Honda CRF300L. Protože jde o stroj zvládající kromě běžných silnic i terén, rozhodl jsem se mu věnovat nejvíc. Na tomto místě musím přiznat, že jsem vědomě porušil zákon a vjel do míst, kde jsem správně neměl co pohledávat. Omlouvám se za to všem, kteří mě přitom nenačapali, a jen chabě se ospravedlňuji tím, že jsem nic nezničil a ani nikoho nevyplašil a svou jízdou nikoho neohrozil. Pro jistotu sem ale nebudu psát, kde přesně se moje trasy nacházely.
Do terénu se musíte nejdřív nějak dostat. Takže hup do sedla a vzhůru do městského provozu. Užívám si těch několika centimetrů výšky v sedle navíc umožňujících mi krásný rozhled, a tím i přehled o dopravní situaci. Hladce kloužu mezi auty a baví mě zvuk motorky. Kvůli fotkám zajíždím do nezastavěného prostoru za sídlištěm, kde objevuju hliněné kopečky na BMX a cyklotrialové trati. Dávám si zkušebně jedno kolečko, ale na motorku je to moc malé, musím jet pomalu, abych se nezřítil do příkopů kolem zatáček a nájezdů na muldy. Opouštím městskou divočinu a mířím do té skutečné, ovšem hezky česky uhlazené.
A teď se obloukem vracím k úvodu článku: Abych nejel jen tak nazdařbůh, dávám si cíl. Jet po stopách zapomenutého bohéma Františka Stradala, jenž se vydával v první polovině minulého století do konkrétních míst, aby tam, jak psal ve svých denících, pozoroval zvrácené choutky vesmíru a přinášel o tom děsivé, ovšem zcela pravdivé svědectví. Je mi jasné, že za takřka sto let se krajina proměnila, ale původní cesty a místa vyhlídek snad zůstala zachovaná. V kapse mám kus papíru s vypsanými body, jejichž názvy ovšem současná kartografie nezná. Podle mě si je Stradal vymyslel. Takže bod první: Vyhlídková cesta na hřebeni Komoutnice.
Podle některých určitých znaků a informací určuji, kde by asi tak Komoutnice mohla být. Ze silnice sjíždím v místě, kde je sice závora, ale je otevřená. Asi pět set metrů holinou stoupající štěrková cesta plynule přechází v klasickou lesní cestu ústící mezi vzrostlé buky, duby, sem tam jasany nebo akáty. Také nějaké břízy vidím. Z padlých kmenů bříz sloupával Stradal kůru a vázal do ní své deníky. Cesta zatím neznamená pro hondu žádnou námahu. Občasnými lavory zanechanými těžkou těžební technikou projíždí bez zadýchání a brzy vystoupáme na vrchol domnělé Komoutnice a staneme na křižovatce ve tvaru T. Tak kam? Intuitivně se dávám doprava. Cesta se přede mnou lehce stáčí vlevo, za zatáčku nevidím, a nemohu tudíž tušit, že se za ní objeví prudký sráz. Tady je to skutečná divočina. Hluboké rýhy po lesních strojích jsou naplněné vodou, z níž trčí ulámané větve. Leknu se a jdu na brzdy. Na vlhké hlíně hustého lesa mi ustřelí zadní kolo, ale ustojím to. Opatrně se vydávám prostředkem cesty a doufám, že budu natolik šikovný, že nesklouznu do zatopených kolejí. Stojím ve stupačkách nakloněný nad předními řídítky a pevně držím směr. Padající cesta se přede mnou prudce stáčí opět doleva, a když se narovná, zmizí i hluboké koleje. Asi po dvou stech metrech zjišťuju, že se cesta rozpustila v lese a já jsem se ocitl mezi stromy na měkkém povrchu porostlém ostružiním a lesními rostlinami skrývajícími popadané větve zrádně atakující kola motocyklu. Nedá se nic dělat, musím zpátky, tentokrát do kopce mezi lagunami. Dole se co nejvíc rozjedu a ve stupačkách vyletím na kopec. Nahoru to bylo lepší. Projíždím onu křižovatku a necelých deset minut jedu po příjemné cestě mezi stromy vedoucí po hřbetě Komoutnice. Tentokrát jsem to asi trefil, i když o přívlastku vyhlídková nemohlo být ani řeči. Jen v jednom místě, kde byl vykácený pruh stromů, jsem před sebou viděl pohled do údolí. Cestou jsem musel objet závoru, ale patrně cyklisté zanechali zřetelnou pěšinku přes mělkou škarpu, kterou obratná honda hravě zdolá.
Našel jsem si bod číslo dvě: Paseka u Holubína. Tak nějak jsem si určil, kde by mohla být, ale po bezmála sto letech jsem nedoufal, že objevím opravdu paseku. Musel jsem sjet z vyhlídkové cesty a údolím projet na protější kopec. Za Stradalových dob měl mít na té pasece svou chýši místní poustevník, o němž se tradovalo, že jde o dávného lupiče skrývajícího se před spravedlností a kajícího se ze svých hříchů. Stradal ho navštěvoval, aby se spolu opili, a poustevník mu vyprávěl krvelačné zkazky ze svých lupičských časů. V mírném stoupání na mě číhal úsek plný nástrah. Minulý víkend se i tady prohnala velká bouřka, takže cesta byla plná vody, bláta, splavených kamenů a ulámaných větví. Vědom si toho, že největší chyba v terénu je zpomalit, upřel jsem pohled za onen úsek a srdnatě ho začal zdolávat. Nevšiml jsem si tak odhaleného kořene vyčuhujícího z cesty a sklouzl se po něm předním kolem do koryta plného bláta, kde jsem se zastavil o něco skrytého pod povrchem. Honda vrčela a čekala, co bude. Jediná cesta vedla dopředu. Vyškrábal jsem se na břeh, o který jsem motorku opřel, a uchopil ji za řídítka. Najednou to nebyla hračka, kterou odnesu v ruce do sklepa. Podařilo se mi ji nadzvednout, ale nedokázal jsem s ní pohnout dopředu. Slezl jsem zpátky, zařadil jedničku, pak drže spojku znovu vylezl na břeh, za řídítka ji nadzvedl a přidal opatrně plyn. Honda se cukla na zadní, ale přední kolo se dostalo za překážku. Slezl jsem vedle motorky, pomalu uvolňoval spojku a i zadním kolem přejel to, co mi bránilo v jízdě. S kalhotama pokrytýma blátem až nad kolena jsem se vrátil do sedla a rozjel se. Zbytek úseku jsem už překonal lépe a jenom jsem se modlil, abych se tudy nemusel vracet.
Mýtinu jsem nenašel a z bodu, o kterém jsem si myslel, že tam mohla kdysi být, jsem se vydal k poslednímu cíli své cesty, do hostince U Sejků. Hostinec byl na samotě, protože byl součástí velkého statku sedláka Sejka. Ten měl dva syny, jeden hospodařil a druhý vedl něco jako zájezdní hostinec. Stradal tam často přespával, když neměl vlivem alkoholu dostatek sil ke zpáteční cestě domů. Přespával ovšem na seně, protože neměl na řádný nocleh dost peněz. Jenom někdy se nad ním hospodář slitoval a nechal ho přespat v čeledníku.
K hostinci vedla cesta mezi poli a chvílemi se ztrácela v rozrostlém houští tvořeným hlohy, ptačími zoby a šípky. Dnes už to není samota, ale součást vesnice, která se po roce 1989 rozrostla o podnikatelské baroko. V místě někdejšího statku je dnes už jen výrobní hala místního podnikatele a z hostince jsou kancelářské prostory, ovšem značně zrekonstruované. Tady už jsem za udivených pohledů místních lidí, kteří patrně nečekali, že by z polozarostlé cesty mohlo něco vyjet, najel zpět na silnici a ještě chvíli během jízdy pozoroval kousky bláta odletujícího z hlubokých vzorků pneumatik.
Bláto na nohavicích zasychalo a začalo se odlupovat. Po nelehké jízdě v terénu jsem se opájel pevným povrchem rozbitých silnic, nevnímal díry v nich a odvážně se vrhal do nepřehledných zatáček jen proto, že jsem prostě mohl. Ta motorka mi to dovolila a ani jednou nezaprotestovala.
Ten den mi přinesl hned dva velké zážitky: Uvědomil jsem si, jak je tenhle stroj od Hondy zábavný, a pak jsem se přiblížil k člověku, kterého jsem nikdy nemohl poznat a který ke mě přesto promlouval přes vzdálenost času jazykem tak důvěrně známým.
Po stopách Frnatiška Stradala
Text: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto motocyklu: Jiří Roth
Foto Františka Stradala: anonym z pozůstalosti F. S.