V mé prapůvodní době žádné sociální služby nefungovaly. Jen zákony zvyku, jejichž překročení pravidelně končilo pomalou nebo rychlejší, ale vždycky velmi trýznivou smrtí. Prostě normálně, tak jako vždycky. Jenže tenkrát na podlaze, sešpendlený s mým otiskem z dob ohně a tmy se mi všechno zdálo známé, ale zároveň nové, a nic normálního jsem v tom nenašel. 

Mysl začala pracovat a z úlomků paměti, z otisků a zvuků, z pozapomenutých obrazů a pocitů se pokoušela složit vzpomínku. Ne, myslet je těžké, světlo je lepší. Vzdal vzpomínání a spokojil se s vědomím, že žije. Navzdory bolesti v hlavě a různých částech těla. Zkusil znehybnět v poloze, v níž by kameny v hlavě netepaly tak silně. A zatímco já držel oči pevně zavřené a uvažoval, jestli je mám vytřeštit, dohrabat se do kuchyně, osvětlit svět bílou září z lednice a zkusit na tohle všechno zapomenout nebo se těch výstředních události znovu zúčastnit – on je konečně otevřel. Větve stromů ozářené ohněm připomínaly dlouhé bělavé ruce, ale byly to skutečné větve. Dřevo ze světa stromů, zvířat a lidí. Chvíli odpočíval na ostrůvku úlevy uprostřed žhavého moře. Oheň zůstával daleko, vítězil chlad a syrová vlhkost. Pohnul jsem rukou a přejel prsty od hrudi ke slabinám. Byl nahý a to znamenalo něco zlého. Zavřel oči a když se za pár okamžiků znovu zadíval do větví, zastesklo se mi po bolesti a dlouhých bílých končetinách. Bolest dokáže být milosrdná. Připoutá k sobě všechnu pozornost a když pomine, přítomnost zmizí a do mysli se zřítí vzpomínky. 

Vybuchly během vteřiny a zalidnily se. Vyrostl v nich tábor, kusy masa rozvěšené nad kouřícími ohni i místo na štípání kamene plné ostrých úlomků. Když tudy neopatrně proběhl, zakusovaly se do dětských nohou a matka, matka, „mm…“. Slyšel jsem svůj hlas v marném pokusu zadržet výjev, kdy spolu leželi doma, pod kůžemi napnutými na dlouhých větvích. Kdy ho hladila po čele rozraženém od hozeného kamene a utěšovala, ještě teď se mi stáhl krk. Ukazovala na jedno jeho oko a pak k obloze, a pak na druhé a k zemi tak dlouho, dokud nepochopil, že není, že nejsme jako ostatní, tak proto. Děti vám nikdy neodpustí, když máte každé oko jiné barvy. Nikdy vás nevezmou mezi sebe. Dospělí možná, jednou, ale děti nikdy. To ale nebylo to nejdůležitější. Jednomu muži vydrápl oko medvěd, a přesto si ho ostatní vážili a u ohně seděl nejblíž hlavnímu lovci. Kdyby ten jednooký byl jeho otec, všechno mohlo být jinak. Kdyby byl jeho otec kdokoli jiný, třeba starý lovec se širokými rameny, který ho naučil, jak z prutů a široké prasečí kosti vyrobit past na ptáky, určitě bychom tady neleželi. Otec by to nedovolil. 

Bolest v hlavě připomněla, jak ho matka mnohem později znovu hladila po čele poraněném od hozeného kamene. Už dávno nebrečel jako dřív, už se k ní nemusel tisknout. Mohla napráskat všem klukům, kteří mu vynalézavě dávali najevo, že k nim nepatří, a taky to mnohokrát udělala, ale na matčinu útěchu už byl moc velký, takže mu jen obvázala čelo pruhem kůže. Kámen prosekl pokožku hluboko a krev stékala z čela na nos, cítil, jak je teplá, a jazykem ji slízával z horního rtu, dokud obvaz dostatečně nestáhla. 

Matka uměla hodně věcí. Věděla, jaké rostliny pomáhají na bolest břicha, hlavy nebo na rány. Musela chodit na lov častěji než ostatní ženy, musela se postarat, protože otec měl pořád ruce od hlíny. Slabé ruce se štíhlými prsty. Tehdy k nim přišel z jedné ze svých hliněných jam, odhrnul kůži u vchodu – oba se s matkou nejdřív lekli – a podal mu figurku zvířete. Dostal jich od otce už hodně. Vzal si to malé zvíře z hlíny a obracel ho v prstech. Otec se usmíval a chtěl ho pohladit, on ale ucukl a hodil hliněné zvíře na zem. Nechtěl žádné hliněné zvíře na hraní. Chtěl, aby s ním jednou otec šel na lov opravdového zvířete, divokého a nebezpečného zvířete, ale věděl, že se to nikdy nestane, protože otec to neumí.

Předchozí kapitola: Mužská věc 74: Úplně jiný zvířata
Následující kapitola: Mužská věc 76: Jeden až dva důvody ke rvačce s otcem

Text: Dalibor Demel
Foto: Colin Lloyd a Ramin Khatibi (ikona) na Unsplash
Ikona: Mužská věc