Instruktor pohodového řízení má pár tipů, jak se zachovat, když se vám někdo lepí na kufr. A doporučení pro ty, kdo jsou přesvědčení, že nebýt šneka před nimi, život by byl rychlejší a tedy zábavnější:
Představte si následující
situaci. Řídíte auto a najednou v celém zpětném zrcátku nevidíte nic jiného než auto nalepené na váš kufr. Auto řízené někým, kdo možná spěchá do práce, možná veze děti do školy, anebo si prostě jenom neuvědomuje, jak zbytečnému nebezpečí vystavuje v tu chvíli sebe i vás. Stres se stupňuje. Každých pár vteřin kontrolujete v zrcátku, jestli se chystá předjíždět nebo ne. Uhýbáte lehce ke krajnici na úkor vlastního bezpečí. Doufáte, že už vám konečně dá pokoj. Zrovna máte štěstí a dotyčný vás nakonec těsně předjíždí. Spolu s mizejícím autem v dáli z vás postupně opadá pocit, že někoho zdržujete. Zase se můžete plně věnovat řízení.Možná se v tom někdo z vás poznal. Pokud ano, jste řidičem prvního nebo druhého auta?
„Přítel býval za volantem občas agresivní vůči ostatním, pomalejším řidičům. Já jsem nedávno začala sama jezdit a taky jezdím pomaleji. Řekla jsem mu, ať si při příštím návalu vzteku vzpomene na to, že za tím volantem třeba sedí někdo jako já. Od té doby je k ostatním ohleduplnější,“ svěřila se mi nedávno jedna má klientka.
Vymáhat dodržování bezpečného odstupu při řízení auta je určitě potřeba, ale není to řešení důsledku místo příčiny?
Denně se v rámci svých projížděk setkávám s klienty a klientkami, kteří mají pocit, že jsou za volantem pomalí a ostatní řidiče zdržují. Z mé zkušenosti se reakce na takovou situaci dělí na tři druhy. Nejsnazší je, pokud se tím řidič nenechá rozhodit a dbá primárně na své vlastní bezpečí. Pak jsou ale tací, kteří chtějí z různých dopravních situací co nejrychleji zmizet. Právě proto, aby „nikomu nepřekáželi“. Bohužel ale často na úkor vlastní jistoty, že se dostatečně zorientovali v křižovatce a jsou si jistí, kdo má přednost a odkud se blíží jaké auto. „Neděláte nic špatného, snažte se nenechat se nikým, kdo se na vás lepí, rozhodit.“ snažím se při jízdách podporovat sebevědomí dotyčného řidiče nebo řidičky. Třetím druhem reakce je vršící se stres, který jako by si pro sebe ukusoval stále víc a víc dostupné mozkové kapacity řidiče. Takový řidič se pak přistihne, že se kvůli autu za sebou věnuje prostoru před svým vlastním vozem sotva polovinu času.
„Auto znásobuje naši náladu a přístup k životu,“ tvrdí Zdeňka Jordánová ve své knize Já řídím. Mám možnost pozorovat různé přístupy k řízení auta u mnoha odlišných lidí a nemohu než naprosto souhlasit. Velikost auta nebo styl řízení, to o nás jako o řidičích říká hodně. Ač to zavání nejrůznějšími stereotypy, podstata mi přijde pravdivá. Pokud se někomu zrovna nedaří třeba v práci, sedne za volant a nezvládá své emoce, má najednou k dispozici prostor a nástroj, kde svou nespokojenost snadno ventilovat a „vybít“ si ji na ostatních. Takový člověk pak „školí“ ostatní nebo si nenechá přikazovat, jak rychle smí a nesmí jet třeba v obci. Odráží záměrné porušování rychlostních limitů třeba řidičovu neochotu podřídit se autoritě a respektovat určená pravidla? Nechávám k zamyšlení.
Přál bych si, aby řízení auta bylo pro co nejvíc řidičů radost. Ne jenom nutné zlo, které se chtějí naučit překonat. A s každou další troškou ohleduplnosti vůči ostatním bychom se té radosti mohli přiblížit.
P.S.
Pokud jste se v začátku článku poznali ve druhém voze, zkuste se, prosím, zamyslet, jak váš styl jízdy ovlivňuje ostatní kolem vás.
Vždycky mě pobaví představa, že by se k sobě chodci na ulici chovali stejně jako řidiči v autech. Jdete si v klidu po chodníku a najednou se za vámi objeví rychleji jdoucí člověk. Dýchá vám za krk a vy nechápete, o co mu, sakra, jde. Tak přidáte do kroku nebo radši zastavíte a necháte ho přejít.
Vymáhat dodržování bezpečného odstupu při řízení auta je určitě potřeba, ale není to řešení důsledku místo příčiny? Jak to, že stačí přejet hranice na západ a najednou spousta řidičů dodržuje více než bezpečný odstup od auta před sebou? Nemůžu se ubránit dojmu, že v západních zemích vídám nejrůznější upozornění a „pomůcky“ k dodržování bezpečné vzdálenosti mnohem častěji než u nás. Jako bychom na našich dálnicích preferovali spíš billboardy a jiné reklamy. Nebo máme blíž k jižněji položeným národům a jsme prostě vzpurnější povahy? Já nevím, ale proč k sobě, proboha, nemůžeme být o trochu ohleduplnější? Přece by pak na silnicích mohlo být o tolik lépe.
Text: Petr Šulc, Vyjezdi.se
Foto: Marc Sendra Martorell na Unsplash