Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. A já? Já miluju celé to dráždivé prostředí bordelů – i s jeho pasáky a předraženým pitím na baru.

Helga, dívka z bavorských filmů

William Hogarth (1697–1764): Brána v Calais aneb Roastbeef ve staré Anglii (1748)

Procházel jsem chodbou nízkého, nenápadně označeného domku na kraji Mnichova a byl zvědavý na osazenstvo, které tu potkám. Když jsem vešel do velké místnosti s nezbytným barovým pultem a dokonce koutem s tyčí, kde se svíjela polonahá tanečnice, překvapilo mě, kolik různých národností jsem tu viděl. Byly tu Asijatky, Evropanky, černošky, dokonce tu seděla dívka, která vypadala jako eskymačka. A pak přišla Helga. Charakterový typ z laciných německých erotických komedií. Blondýna, vlasy spletené do dvou mohutných copů, s velkým poprsím podepřeným vyzývavou šněrovačkou a s nohami navlečenými do síťovaných punčoch zachycených do podvazkového pásu. Už jen zbývalo, aby začala jódlovat a bylo by to dokonalé. Podíval jsem se na ni a jaksi podvědomě jsem roztáhl ruce, jako bych chtěl obejmout starou známou. Zaregistrovala ten pohyb a vyrazila ke mně. A víte co? Já ji doopravdy objal a políbil na tvář. Bylo to tak spontánní a přirozené, protože i ona se tak chovala. Rozesmáli jsme se. Objednal jsem láhev bublinek a ukázal číšníkovi na Helgu. Úslužně přikývl a odnášel před námi do pokoje stojan s chladicím kyblíkem naplněným ledem a se zapíchlou láhví a dvě sklenky. Když jsme osaměli, musel jsem požádat Helgu, aby na nic nespěchala a zůstala chvilku tak, jak je. Líbila se mi, jak byla nastrojená, jako v nějakém filmovém kostýmu. Prohlásila, že si ji tedy mohu svléknout sám a rozvalila se na rudém sofa. Protože německy umím jen pár slov, spustil jsem na ni anglicky. To zas neuměla moc ona. „To si teda moc nepokecáme,“ pronesl jsem česky a jí se rozzářily oči. Byla to Polka z Krakowa, která odešla do Německa pracovat. Nějaký čas pobývala v Regensburgu – česky Řezně –, kde dělala číšnici a chvíli dokonce průvodkyni turistů – Čechů a Poláků, ale pak přesídlila do Mnichova, kde se najednou nedokázala nijak uchytit. Ne že by byla nouze o práci, ale vystřídala asi tři restaurace a nikde se jí nelíbilo kvůli lidem, kteří tam pracovali. A pak si ji jednou koupil bohatý Němec na celou noc. Byl to její poslední pracovní den v restauraci, odkud odcházela, německý pán se bavil s přáteli u baru a neustále po Helze pokukoval. Těsně před zavíračkou jí nabídl tisíc eur, když s ním stráví celou noc. A Helga v tom podivném rozpoložení, kdy nevěděla, co bude zítra, na nabídku kývla. A zjistila, že to vlastně nebylo vůbec špatné. Muž se k ní choval galantně, královsky jí zaplatil a ještě ji pozval na báječnou snídani. Měla štěstí, že tato její první placená noc proběhla v takové pohodě, protože na to konto se rozhodla vydělávat si přesně tímhle způsobem. A když se dostala do podniku, v němž jsme teď, zjistila, že tam jsou všechny typy dívek, jenom echt Němka chybí. A ona, ač sama Polka, si vymyslela kostým a vizáž, aby přesně zapadla do té chybějící škatulky a slavila s tím velký obchodní úspěch. Měli jsme už pomalu dopitou celou láhev, když jsem jí opatrně odepl první podvazek…

Text: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto obrazu: Jiří Roth v londýnské Tate Britain