„Zase jsme to nestihli,“ zasmál se pečovatel a pomohl jí posadit se. Na ten zápach si nikdy nezvykne.
„Ták, a teď si přesedneme na vozejček.“
Sklonil se k jejímu uchu a zkusil to.
Nečekal, že odpoví, tyhle případy už dávno nemluví – oči mají otevřený, ale nevidí. Vezl ji ke sprchám a pozoroval bílý kudrny, hlavu měla skloněnou k rameni. Před sedmdesáti lety jí bylo osmnáct, jako jemu teď, a večer se chodila koupat do rybníka. Zabrzdil a obešel vozík, něco vzalo jeho dlaň a položilo ji ze strany na svrasklý krk. Zavřela oči. Sklonil se k jejímu uchu a zkusil to:
„Já vás vidím.“
„Já vás taky,“ zašeptala.
Z audioknihy 100×100 slov. Vydalo nakladatelství Jorge Zorro, čte Oldřich Vlach, na kytaru hraje Jára Novák.
Pro další povídky na 100 slov stačí kliknout sem.
Text: Dalibor Demel
Foto: Amisha Nakhwa na Unsplash
Ikona: MV