Poslední zjevení starého znaku stárlo jen velmi pomalu a když jsem zastavil před svou chalupou u Nového Bydžova, pořád ještě vonělo ledem, odporem a jemným pižmem jezevčíka smíchaným s parfémem spáleného benzínu.
Přítomný okamžik se dá přirovnat svou délkou ke slovu TEĎ. Když si to slovo budete opakovat třeba minutu, dojde vám, jak krátká je ve skutečnosti ta přítomnost.
Najít své opuštěné místo a začít ho znovu osidlovat. Ze svých souřadnic na pražské ulici v sedle vespy a v jiném čase můžu Jiřímu spokojené ohlížení přát a trochu závidět.
Nevím, proč mi někdo cizí musí pomoci rozklíčovat, že každý krok, každý pohyb, každá činnost, každá vteřina prožitá tady u té donedávna opuštěné chalupy, ve mně vyvolává pocit spokojenosti.
Zatímco Jiří přivádí k životu své opuštěné místo a zkoumá cizí i vlastní pozůstalost, na mě v jiném místě i čase vyhřezla minulost tak dávná a tolikrát zapomenutá, že jsem pro ni nenašel ani jméno.
Vesmír mě vzal za flígr, otočil se mnou a jemně kopnul do zadku, takže jsem se ocitl v údolí, kde jsem nikdy v životě ještě nebyl, ačkoli je to od Prahy jen přes kopec.
