Opustil jsem model Osm_hodin_vydělávám_peníze,_abych_mohl_hodinu_žít a nastoupil cestu Prožívám_každou_minutu_teď_a_tady_jen_ve_vlastní_režii. Přemýšliví lidé vědí, že je to cesta nekomfortní, zimomřivá, bolavá, ale opravdová.
Když seděla jen v kalhotkách na mém ojetém gauči, se štíhlou, ale nádherně zakulacenou postavou a sklenkou prosecca, míval jsem pocit, že se splnily představy, o nichž jsem ani nevěděl, že je můžu mít.
Máma ležela u zdi, oči vytřeštěné do prázdna a obkroužené tmavě modrou linkou. Posadil jsem se na židli, vzal ji za ruku a v marné snaze zachytit její pohled se propadl do strašlivé verze dětství, kdy ničemu nerozumíte.
Posadil jsem se do ohyzdného, ale pohodlného křesla vyrobeného v NDR a zadíval se prázdnou zeď vedle knihovny. Prožíval jsem něco velmi podobného štěstí, aspoň jsem si to myslel.
Když jsem tu deštivou neděli pozdního září hodil syna na vlak do Brna, vrátil jsem se do nového bytu. Na první oddělenou, dokonale osamocenou noc ve svém rušném životě.
Příčí se mi ničit cokoli živého jen tak. Neničím vosí hnízda, neliju vodu do myších děr, neřežu nálety. A teď jsem postavený před nutnost zlikvidovat dva stromy.
Tehdy mi bylo celkem jedno, s kým a jak manželka šuká. Vlastně nebylo. Docela upřímně mě to zajímalo jako barového hosta, který by rád věděl, co mu míchají do koktejlu s názvem Měsíční touha.
Stáli jsme na kraji střechy a já jsem vůbec neměl chuť kamkoli letět. Možná to není Praha, určitě to není Praha, ale nenávidět to můžu stejně, není-liž pravda, tetičko. Rudá vystoupala až k mozku.
