…ale taky ne bůhvíjak složitý. Pětkrát nebo šestkrát jsme spolu ještě vlezli do postele a oba jsme se snažili, vypili jsme několik hektolitrů čaje s mlíkem, snědli pár kilo bábovek a bublanin a dokonce spolu jeli na dovolenou, last minute na Krétu, do Plakiasu jako vždycky, majitelé místních taveren už nás znali jménem. Chovali jsme se k sobě s opatrnou ohleduplností jako kdysi na začátku, když mně bylo dvacet a jí devatenáct „tak jo, miláčku, dobrej nápad, vezmeme ten lodní vejlet“. Samozřejmě jsme na plážích i zpátky v Praze náš vztah takzvaně analyzovali. S pokyvováním hlavy jsme uznávali, že „no jo, to byla moje chyba, ale já prostě… a trochu mě mrzelo, že ty…“ a po návratu do Prahy nadhazovali mlhavé plány na příští dovolenou, protože v jihovýchodní části ostrova jsme ještě nebyli a někdo z nás slyšel, že je to tam super. A koncem léta, někdy v polovině září mně už nebavilo pozorovat, jak se u esemeskování usmívá a bere si mobil i na záchod a jí nebavilo pozorovat, že je mi to víceméně jedno. Byla to dobrá žena a nakonec nám to oběma usnadnila tím, že otěhotněla, pravděpodobně s Tomášem. Jednou přišla domů celá rozhozená, brečela a ukázala mi papír z ultrazvuku.
„Je mi sedmačtyřicet a čekám dvojčata? Chápeš to? Z toho se prostě poseru,“ vzlykala a na gauči si dala hlavu do dlaní a podruhé nebo potřetí za tu dobu brečela v mé přítomnosti a zdálo se, že úplně nad vším.
Posadil jsem se vedle ní a objal ji kolem ramen.
„Tak prostě s Tomem začnete znovu,“ řekl jsem. „Já vám kdyžtak pomůžu, péči o kojence už spolu máme natrénovanou.“
To ji samozřejmě rozbrečelo ještě víc. Z mé strany to ale nebyl sadismus zabalený do šlechetnosti. Hlavně jsem ji měl rád jako nějakou malou sestřičku s růžovými mašlemi a panenkou v náručí. A bylo mi jí i líto. Další velkou romantickou lásku s vůní tajného parkování a motoru o objemu 850 ccm čekal zápas s realitou. Spiklenci duševní a tělesné slasti vyjdou se stínů borových hájů a budou potřebovat novou pračku. Tak dobře. A co já?
„A co na to Tomáš? Už to ví? Je to s ním, ne?“
„No s kým asi, ježišikriste,“ zasyčela ze vzlykání, už se nasírala, fáze překvapení a sebelítosti rychle dohasínala.
„No a ví to?“
„Ještě ne, dyť jsem akorát přišla a podívej se na mě, copak mu můžu takhle volat? V tomhle stavu?“
Trochu mě potěšilo, že jsem první, kdo to ví, jako když kdysi dostala žloutenku, ale zároveň už pro mě začínala průsvitnět. Podobně jako když jsem s tím divokým chlapem padal do houfu rostoucích postaviček a neexistovala žádná síla, která mě v tom blednoucím svítání mohla udržet – aspoň pro tu chvíli. Tady to ale bylo na všechny příští chvíle až na věky, i když si to ani jeden z nás nechtěl přiznat. Čas kufrů. Ještě ten večer jsem projel inzeráty na pronájem bytu a druhý den už balil. Podkrovní dva plus jedna, obnažené trámy, nádhera, láska už z fotky. Barák byl její dědictví po prarodičích a protože v závěti stála podmínka, že výhradním majitelem bude manželka, nebylo co řešit. Nikdy jsem se nezmohl na nic vlastního, vždycky jsem za bydlení platil, takže teď to bude penězi a na účet cizího chlapa.
„Jak byt? To je na mě nějak moc rychlý všechno,“ zněla překvapeně a málem nešťastně.
Tomáš nezklamal a vzal to zodpovědně – samozřejmě ji miluje a všechno zařídí. Syn na víkend přijel z Brna, věnoval matce několik ironických výroků o způsobech, jak si na starý kolena podělat život, vyčetl jí, „že tátu vykopla z baráku“ a zase odjel.
„To se zklidní, až se mu narodí brácha nebo ségra nebo něco,“ utěšoval jsem opět plačící manželku a měl jsem pravdu. Za pár dní se k ní nastěhoval Tomáš, sám rozvedenec, třináctiletá dcera, která všechny jeho přítelkyně bez výjimky nenáviděla a dokonce se přihlásila na lukostřelbu, aby je mohla jednu po druhé propíchnout opeřenou tyčkou – jak mi prozradil u piva během jednoho z několika večerů, kdy jsme se navzájem oťukávali. Známí se rozdělili na několik táborů. Jedni obdivovali poklidnost celého toho rituálu včetně idylického rozvodu a občasných večeří v rozšířeném rodinném kruhu. Stali jsme se virtuozy manželských konců.
Jiná skupina to tak růžově neviděla: „Zfackuješ nějakýho kluka a jeho v pohodě necháš, ať ti šuká manželku? A ještě s ním chodíš na pivo? Seš magor? Nebo buzna, nebo co?“ slyšel jsem od bývalého kolegy a až na tu buznu jsem k obhajobě neměl dost argumentů. O nočních cestách a setkáních s obyvatelem vzdušného lesa jsem nemluvil – v zájmu pověsti normálního člověka, kterému tehdy ve škole jen ujely nervy. Jenže to nebyly nervy, už jsem to začínal cítit. Byl to útok. Byl to návrat. Přepadení. Něco se změnilo, něco se pomalu přepojovalo.
Když jsem tu deštivou neděli pozdního září hodil syna na vlak do Brna, vrátil jsem se do nového bytu. Na první oddělenou, dokonale osamocenou noc ve svém rušném životě. Starý nábytek, plynový sporák Mora z roku 1974, nad postelí střešní okno s výhledem do vesmíru. Z kuchyně bylo vidět daleko za město, do zelené krajiny. Z obýváku na Finanční úřad. Ocitl jsem se sám na souřadnicích mnoha možností. Sám uprostřed směrů.
Text: Dalibor Demel