Hledat spřízněnou duši po čtyřicítce není snadná věc. Mluvím teď za ženy. Muži, klidně si připočtěte 5 let. Často už máme minimálně jedno manželství za sebou. Což hraje roli i v tom, jestli je protějšek na tom stejně nebo tuto zkušenost ještě nemá. Jsme už prostě sví. 

Že i já jsme svá, to vím. Jak přesně to ještě pořád zjišťuji. A nestačím se občas divit. V poslední době jsem si všimla, že moje setkání s muži mají něco společného. Souvisí to s výkladem některých moudrých pouček a filozofií, o které se  hodně zajímám a snažím se zakomponovat do svého života. A zajímá se o ně evidentně víc lidí. Mám teď na mysli dvě: „Buď tady a teď“ a „Nejsme zodpovědní“ za emoce druhých. 

Mě tedy obě obrovsky pomohly. Ta první se zpřítomnit a uzemnit a vnímat co se děje i přes překotnou mysl, která mi podbízí jinou realitu. A ta druhá být vlídná sama k sobě a nebýt vztahovačná. Ale zjistila jsem, že si je často muži a ženy vykládají po svém. A je asi zřejmé, že jsme prostě jinak nastaveni. 
V tomto názoru však nejsem sama. A to podle všech těch příběhů mých kamarádek. Ty totiž hned při prvním setkání s mužem stejně jako moje mysl, plánují pětiletku, zahrnující vášeň, dítě a materiální zabezpečení. Opomínajíc ovšem podstatu věci. Záměrně píšu moje mysl, ne já. Muži oproti tomu a podle mých zkušeností to mají trošku jinak. První schůzka je jen „schůzka“. A pokud jim jde o víc, tak se to prostě bude pomalu vyvíjet v průběhu těch dalších schůzek. Moc ráda bych viděla v těch momentech lidem do hlavy. Co by tam asi na těch dvou tak protipolných stranách bylo? U žen pravděpodobně změť všech možných plánů, které by chaoticky lítaly tam a zpět a které by naprosto přehlušily intuici. Tu která  šeptá: “ Hele dej si pozor, vždyť on tě vlastně nepřitahuje!”. Na druhé straně u mužů by veškerý prostor čelního mozkového laloku zabírala možná jen myšlenka „Chci ji nebo ne?“. 

Ovšem v praxi to pak dělá nemalý problém. Vypadá tak, že pokud se žena na muže „chytne“, tak hned po prvním bližším kontaktu si začne podle něj dělat nároky. Ovšem nároky typu, chtěla bych, abychom byli víc v kontaktu. Abys mi psal a volal a abychom se začali pravidelně potkávat. Abychom v tom přítomném okamžiku mohli být co nejvíc spolu a něco na tom vybudovali. A taky že ji dění kolem něj zajímá, stejně jako jeho pocity a jeho situace, i když to nemůže výrazně ovlivnit. Jenže z druhé strany pak přichází často reakce „Žiju tady a teď a nejsem zodpovědný za tvoje emoce“. Což v překladu znamená: Už se nenechám nikým omezovat. Mám svůj tvrdě vybojovaný program a „volnost“, děti ve střídavce a bývalou manželku. A v krátkých chvílích, když se mi  zasteskne po něze, tak se ozvu. A to, že ti to nevyhovuje je jen tvůj problém. Nebo taky vyjde najevo, že ta manželka není úplně tak ex a muž se užasle podivuje, že to žena bere jako překážku. A tak se žena mého typu stáhne. Protože: „Teda jako sorry, ale takhle teda ne“. Protože to prostě bolí a není to perspektivní pro vztah. Být několikátá v žebříčku důležitosti nebo na jeho úplném konci je prostě něco, na co málo která přistoupí. A muž, ten se lekne zodpovědnosti, kterou v tom zase vidí on. 

Obojí je podle mého jen zvyk a reakce na to co jsme si už prožili a zažili. Nikoliv reakce na danou situaci ve smyslu „tady a teď“  a v naději, že opravdu existuje někdo, koho zajímá, jak se cítím a společně to probereme. Proč bychom potom protějšek pořád hledali? 
Nevím proč to tak příroda zařídila. Možná je to stejné jako s intelektem, který se podle jisté teorie vyvinul jen díky genetické chybě. Možná v tom momentě tam těch chyb bylo víc… kdo ví? My ale musíme žít s tím, co jsme do vínku dostali.  

A tak to beru všechno jako velké nedorozumění. A že proto je tolik lidí samo a trápí se v tom, ale neumí si k sobě najít cestu. To mi pomáhá. Přitom by stačilo trošku přibrzdit a vnímat, co opravdu chceme a ukotvit se v tom. Přiznat si třeba, že v 45 letech už máme jiné cíle a hodnoty. A vyjet ze zajetých kolejích do kterých jsme najeli často velmi brzy a prožili v nich velkou část života… Časy se mění a člověk má tu skvělou možnost změnit sám sebe. Když opravdu chce.

Text: Tina G.

Foto: Kevin Laminto na Unsplash