Jestli se by se v Praze někde mohli procházet mrtví, pak nejspíš v pochmurně omšelém podloubí Thomayerovy nemocnice. Ještě jako Masarykovy domovy sociálních služeb ji ve 20. letech minulého století navrhl funkcionalistický architekt Bohumír Kozák a celý ten areál ve své době patřil k nejmodernějším v Evropě. Když jsem toho rána zabouchl dveře od taxíku a proběhl hlavním vjezdem, moderně tu působil nanejvýš automat na nápoje a nekompromisní červenobílá závora. Díky z dálky viditelnému komínu, zchátralým budovám a strašidelnému podloubí to vypadalo jako válečné krematorium kombinované s klášterem jakéhosi prvorepublikového kultu smrti – ale na to jsem se snažil nemyslet. Pořád jsem měl naději, protože s mámou jsem naposledy mluvil před pár dny, když jsem rodičům do spořilovského rodinného domu přijel posekat zahradu. Máma vypadala naprosto zdravě, tak přece… Navíc jsme se pohádali kvůli směru, kterým bych měl jezdit se sekačkou, tak přece… Taky běhala, cvičila jógu, meditovala a měla nízký tlak, tak přece… Dvě vteřiny poté, co jsem vešel do nemocničního pokoje, bylo jasné, že nic z toho nestačilo.
Paní na posteli u okna měla zrovna návštěvu, nejspíš dcera s vnučkou, školačka zrovna babičce ukazovala výkres a všechny tři se něčemu smály. Prostřední postel byla prázdná. Máma ležela u zdi, oči vytřeštěné do prázdna a obkroužené tmavě modrou linkou. Posadil jsem se na židli, vzal ji za ruku a v marné snaze zachytit její pohled se propadl do strašlivé verze dětství, kdy ničemu nerozumíte a všude kolem se vlní tmavé jezero plné tajemství která nechcete poznat. Linky kolem těch očí s celou duhovkou obnaženou jako kupole observatoří na vrcholu bledých kopců měly stejnou barvu. Výraznou jako na egyptských profilech. Viděl jsem je v naučné knize, protažené nosy a velké oči. Dřív vypadaly jinak. Víčka a kůže kolem nich bývala růžová. Dneska měly tu slavnostní linku a byly tak děsivě nápadné, že jsem zbytek tváře skoro nevnímal. Jen jsem občas slyšel bublání, jako když ze dna mělkého jezírka stoupá spousta bublin. Toho zvuku jsem se nejdřív lekl. Nikdy předtím jsem ho neslyšel, zněl, jako by přicházel z velké hloubky, ale já věděl, že ne, že vzniká přímo přede mnou.
Zabublání se ozvalo asi pět nebo šest, s dlouhými přestávkami. Oči nijak neměnily výraz, nejspíš proto, že už nemohly být větší a linky kolem nich tmavší. Došlo mi, že máma se topí a že se s tím nedá nic dělat, že ty černofialové čáry patří k make-upu smrti. A pak se hlava trošku nadzdvihla, oči se docela normálně a lidsky přimhouřily a mezi rty vytekla trocha béžové kaše. Ty rty se hned znechuceně zkřivily, jako když omylem spolknete něco odporného, a teď se toho potřebujete zbavit. Oči zůstaly otevřené, ale bublání přestalo, bylo ticho. Ticho, ticho. Mělo se stát něco velkého, něco slavnostního. Až ve smrti jsme zralými plody svého života, jak napsal někdo moudrý, měl jsem se zúčastnit osvobození, nanebevstoupení, velké transcendence, byl jsem přece blízko, držel jsem ji za ruku a díval se jí do očí ze vzdálenosti menší než půl metru.
Viděl jsem ten okamžik znehybnění na počátku chladnutí těla a žloutnutí tváře, měl jsem v rohu místnosti vycítit přítomnost jejího otce, který zemřel na tyfus v květnu roku 1945. To byly mámě dva roky. Musel jí přece přijít naproti, když od dvou let přežívala v chudobě jen s matkou a starším bratrem, stejně jako jemu samotnému přišel podle rodinné legendy naproti mrtvý kamarád, mluvil s ním a pes štěkal přesně jeho směrem. Měl jsem přes hranici dvou oddělených světů ucítit tu úlevu. Nový nádech jinde a světlo a nekonečný prostor, protože tady už toho bylo dost, měl jsem ucítit jemný závan. Koneckonců, když mluvila o smrti, říkala, že jednou prostě vyvane, ale tohle byl obludný zápas zakončený křečí a žádné vyvanutí, jako když se na čisté jarní obloze rozpustí mráček. Mělo se stát něco naplněného nadějí na proměnu, která odedávna čeká na konci všeho, mělo se stát něco sladkobolně krásného, jak se píše v tolika knihách a jak tvrdí tolik moudrých bytostí nadaných zbystřenými smysly a kosmickým zkušenostmi. Nestalo se nic.
A tak jsem pochopil, že mi docela obyčejně umřela máma a uvnitř mně se někdo malý a ztracený rozbrečel, protože nevěděl, co jiného by měl dělat – ale jako obvykle si toho nikdo nevšiml.
Text: Dalibor Demel