A zatímco jsem odpočíval mezi výdechem a nádechem a pohrával si s neurčitými představami, pomalu se se blížila neviditelná šelma a pod jejím tichými tlapami zem pukala do neviditelných prasklin. Neznatelně se rozšiřovaly, mířily k mému umolousanému podkroví, ale ještě byl čas. Ještě pořád jsem měl nádherné zlaté prázdniny. Taky jsem se zaregistroval na několika seznamkách v sekcích pro muže 40 plus, kteří si chtějí jen zašukat, sešel se s několika ženami, které tomu nevěřily, vydržel konverzace typu „já si život představuju trošičku jinak“, nebo „myslím, život je taková škola“, ale nakonec si přece jen zašukal.

Navíc jsem se začal vídat s produkční z dabingového studia. Vždycky přijela v malé stříbrné mazdě, přivezla bílé víno, udělali jsme si obloženou mísu a pak ráno celá zrůžovělá odjela rovnou do kanclu a všechno vypadalo hezky, nikdo po mně nic moc nechtěl a dokonce si myslím, že jsem se do té drobné blonďaté Míši z dabingu zamiloval. O jedenáct let mladší, rozvedená, vším mírně zklamaná, ale měla v sobě něco něžného, bezpečného a nezdolného. Při práci si dělala psychoterapeutický výcvik, měla v plánu otevřít soukromou praxi a postupně zařídit malou kliniku, protože musí taky „dělat něco, co má – na rozdíl od obvolávání kašparů a zjišťování, jestli mají čas to nablábolit – taky trochu smysl.“ Když seděla jen v kalhotkách na mém ojetém gauči, se štíhlou, ale nádherně zakulacenou postavou a sklenkou prosecca, míval jsem pocit, že se splnily představy, o nichž jsem ani nevěděl, že je můžu mít.

Zažíval jsem pocit, že svět je kolečko naložené právě sklizeným voňavým senem a já ho držím pevně v rukou a vezu ho někam do stodoly a pak si s Míšou do toho sena lehneme, budeme se dívat do stropu a zapomeneme na všechny otázky. Po pár týdnech s ní jsem zrušil účty v seznamkách a věnoval se prožívání vděčnosti. Přistihl jsem se, že do šukání se mi prolnulo milování a cítil jsem sílící touhu se o svou malou Míšu s její malou mazdou a velkou duší postarat. Ukázat jí, že její věčně nalitý exmanžel, kterého víceméně živila, byl jen špatně vyladěnou znělkou k hlavnímu životnímu představení se mnou v hlavní roli. Cítil jsem se na to jako nikdy předtím, s nikým a za žádných okolností. Běhání a posilovna mi zvolna měnily tělo a v zrcadle se začínaly rýsovat tvary, které jsem vídal na tom chlapovi v lucidních snech. Už dlouho jsme se nesetkali. Žádné lucidní sny jsem si nevyvolával, protože lunaparkové zábavy jsem si užíval dost i v obvyklém stavu vědomí a v těch normálních snech se neobjevoval. Zůstával ale poblíž, velmi blízko, i když jeho skutečné souřadnice jsem si tehdy ještě neuvědomoval a možná jim tak docela nerozumím ani teď. Byl ale se mnou. Od toho včera s rozříznutým palcem a krvavé čáře na čele se ve mně nenápadně usadil, i když jsem v mlhavých obavách z pobytu na psychiatrii protestoval. A myslím, že mě navštívil už toho dopoledne, kdy jsem oslovil zfackovaného žáka hlubokým hlasem, který jsem si pak už nechal, protože mi číšníci lépe rozuměli. S Míšou jsem o něm nemluvil, především proto, že mi vyhovovala spíš role milence než pacienta a užíval si pravděpodobně nejšťastnější a nejzábavnější měsíce své osobní historie.

Míša mi vařila samá zdravá a dobrá jídla, abych jí dlouho vydržel, protože nejhorší noční můrou pro ni byla samota ve stáří a ona už nikoho jiného nechce, protože našla mě. Míša. Jestli tohle nebyla láska, tak možná něco ještě významnějšího. Míše nevadilo na mě čekat, když syn přijel na víkend domů a měli jsme společnou večeři u bývalé manželky. Nebo o tom aspoň nemluvila a když jsem se vrátil, často něco vytahovala z trouby. Míša se k mně v kině vždycky přitulila a jednou v zadní řadě mi ho u Strážců galaxie 2 krásně vyhonila, takže už přesně nevím, jak se ten předělaný mýval dostal z vybuchující Egovy planety. Míša se mnou o víkendech začala běhat a vždycky po naší obvyklé trase v Prokopském údolí jsme se stavili v zahradní restauraci na koktejl, protože nám to připadalo cool a naladilo nás to na večer. Míša, Míša. Míša.

Nad mým novým životem držel ochranné křídlo rozverný a lehkomyslný anděl v rouchu příslibů všeho druhu a život vypadal jako vyhřátá ranvej plná oliv, na plátky nakrájeného sýra a tvrdého italského salámu – a to se nechávám unášet idealizací minulosti jen trochu a člověku v mé situaci by to každý odpustil.

Protože žádný nový život neexistuje. Je jen starý život vyskládaný na základech ještě staršího života a mihotavá přítomnost plná automatiky, pokrytecky a zmateně nazývané osud.

Text: Dalibor Demel

Foto: Mohamed Nohassi na Unsplash