Když máte chajdu, kde není voda, elektřina ani odpady, vrátíte se nutně někam do první půlky minulého století. Do doby, kdy si vesnické domky i tyhle rekreační chalupy budovali lidé sami, svépomocí a podle svých nejlepších schopností (ne vždy nejlepších). Schopnosti každého jdou ruku v ruce s fantazií. Vlastní fantazie vás vede a rukodělnost vytváří. 

My, kdo jsme vyrůstali za socialismu, kdy k sehnání nebylo nic a když člověk něco nutně potřeboval, musel si to vyrobit, nějak nahradit nebo to prostě ukrást, si umíme v lecčems poradit. Dnešní doba nabízí nekonečné možnosti a většina lidí využívá ten největší přepych, který existuje – že si prostě to, co chce, koupí. Cihly, maltovou směs v pytlích nebo hotovou maltu z mixu, levnou pracovní sílu, veškeré vybavení a doplňky. Zajímavé je, že radost z pořízeného netrvá dlouho. Proces nákupu je sám o sobě rychlý, takže i rychlost radosti ženoucí se našimi útrobami je vysoká. Frnk a je pryč. To, co jsem chtěl, už mám – co bude dál?

Dobře si uvědomuju, že poslední roky jsem žil v nezaslouženém blahobytu a jako správný člen Klubu požitkářů nepřemýšlel nad tím, jak dlouho tento stav bude ještě trvat. Pak jsem pečlivě přeřezal dva ze tří pilířů držících mou chabou existenci v rovnovážné poloze a jak jsem se sbíral ze země, říkal jsem si, že je nejvyšší čas vrátit se na začátek. Do toho období materiální nouze, do časů nedostatku a do doby, kdy fantazie pracovala na plné obrátky. 

Opustil jsem model Osm_hodin_vydělávám_peníze,_abych_mohl_hodinu_žít a nastoupil cestu Prožívám_každou_minutu_teď_a_tady_jen_ve_vlastní_režii. Přemýšliví lidé vědí, že je to cesta nekomfortní, zimomřivá, bolavá, ale opravdová. Pamatujete si film Markéta Lazarová? Nemyslím teď ten příběh, ale kulisy a atmosféru. To zlé a nepřátelské prostředí, které poskytuje příroda se svými zákony a proti němuž jsme si jako lidstvo vybudovali opevnění tvořené politickými systémy, sociálními jistotami a společenským postavením. Když tu civilizační pevnost opustíte, začnete i podzimní chlad vnímat úplně jinak.  

Překonal jsem složité období poznávání se a sžívání se svým domečkem a nastoupil společnou cestu tvořivého budování. Po týdnech, kdy mi jezdil pomáhat Broňa a párkrát Honza, jsem s domem osaměl. Práce jdou mnohem pomaleji a jednotvárnost a neatraktivita některých úkonů svádějí ke zjednodušení a ochcávání. Ale koho budu ochcávat? Jenom sám sebe. Kolikrát jsem si tohle musel připomenout a pokorně se vrátit k pomalé a nudné práci. Nahazování zdi je nechutná záležitost. Malta mezi prsty vysává z kůže tekutinu, je studená a mokrá a dělá si, co chce. Nepomůže vztek, nadávky, nervozita. A neexistuje způsob, jak to urychlit – pokud si tedy nekoupíte pracovní sílu pěti úkáček, ale tenhle styl jsem zavrhl, vzpomínáte? Miluju práci se dřevem, přesto když začínám dlátem dolovat dřevo z osmého dlabu z dvaatřiceti, nezažívám zrovna pocity štěstí. Ale chci to tak dělat a dělám to. Jediný způsob, jak tyhle monotónní práce zvládnout, je nastolit ve své duši nekonečný mír. Jediná vlastnost, která kromě zručnosti v tomto ohledu hraje roli, se nazývá trpělivost. Jediný způsob, jak to všechno zvládnout, je být vytrvavý. Netlačit na pilu. Myšleno obrazně i doslova. Moje prsty levé ruky by mohly vyprávět, jak to dopadá, když pravá ruka prudce trhne profesionální ocaskou Bahco, ta vzpupně opustí rýhu v tvrdém dřevě a s radostí potrhá měkkou tkáň na ukazováčku. 

Dům trpělivý je. Cítím to. Naposledy včera, když se rozpršelo a voda smíchaná s padajícími listy hladce klouzala po plechové střeše. Dům spokojeně snášel dešťové vodopády a čekal, co bude. A já v jeho útrobách jsem při dělání nových dřevěných futer ke vchodovým dveřím ještě trochu zpomalil. Každý řez jsem promýšlel, jako by šlo o vzácný materiál, poslední svého druhu na planetě. 

Soustředění na mechanické úkony pravidelně způsobuje ztrátu vědomí. V mysli nastolí svou vládu fantazie a okolní svět leží mnohem dál než příjezdová silnice. Jedno vím jistě – v mém domě nebudou hodiny. 

Když je pak konečně hotovo – slovo konečně je tu na místě –, dostaví se radost. Přichází pomalu, jakoby váhavě, chvíli obchází kolem, než se – a zase je tu to slovo – konečně usadí. Usadí se a já cítím teplou vlnu takové zvláštní spokojenosti. A jako správný člen Klubu požitkářů nepřemýšlím nad tím, jak dlouho tu se mnou bude, protože vím, že to bude dlouho. A taky vím, že jsem si to zasloužil. Protože ke koupi tohle není. 

A je tu ještě něco. Jak jsem ve svém dělání pomalý, vše se v domě jen pozvolna mění. Rány se tak mají čas zahojit a nové věci usadit. Oběma nám to dělá dobře. Mým cílem není hotový dům přestavěný podle mých představ, ale to, co jsem si naplánoval na odpoledne, zítra, pozítří… Dál nedohlédnu. A kdybych teď umřel, asi by mě to ani nemrzelo. 

Když pak navečer uklízím všechno nářadí, těším se, až ho zase budu brát do ruky a s jeho pomocí přetvářet část svého pidisvěta. Význam pro celý vesmír to nemá pražádný. Jestliže ale přijmu teorii, že celý vesmír jsem já sám, pak jde o činy planetárního významu.

Text: Jiří Roth
Foto: Todd Quackenbush a Nicolas Picard / Unspalsh.com

Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.