Mužská věc 33. Ta druhá — část 9. Korunovace krále údolí. (JR)

Předpověď počasí nevypadala lákavě. Pondělí a úterý hezky, od středy bude pršet. Předcházející čtvrtek jsem postavil lešení, abych měl snadnější přístup na jednu půlku střechy. V pátek jsem ze dřeva ze staré střechy stloukl tři podlážky a umístil je na lešení. Pak jsem vzal postřikovač a celou střechu pokropil přípravkem proti dřevokazným škůdcům a plísním. V ono hezké pondělí zajel k rozložité vrbě náklaďák s rukou a složil pod její větve dvě palety s plechovou krytinou. 

V úterý ráno dorazil Broňa. „Dneska bych chtěl udělat tu sedlovou část střechy,“ nastínil jsem naše plány. Brzy ráno předpověď počasí tvrdila, že hezky bude i zítra, ale od čtvrtka bude pršet. Za dva dny bychom to měli stihnout. 

Pustili jsme se do práce. Sice jsme měli lešení, ale umístit první šablonu pokud možno rovně a kolmo na okraj střechy nám trvalo skoro tři hodiny. Broňa odmítal vstoupit na moje podlážky. Zdály se mu moc vrtkavé. Byly. Připevňoval jsem šablonu ze žebříku stojícím na podlážce. Tvářil jsem se, že jim věřím. Další šablony už šly rychleji, ale přesto jsme jednu připevňovali čtyřicet minut. Mezitím jsme posouvali podlážky, šachovali se žebříkem, strhávali fólii chránící plech. Když jsme ten večer končili, měli jsme jen půlku střechy. 

Ve středu nám to šlo rychleji, ale přesto jsme nezvládli víc než druhou polovinu sedlové střechy a její hřeben. Naštěstí v předpovědi počasí meteorologové posunuli dešťové období zase o den dál až na pátek. Zbývala poslední pultová část. Na tu už jsem byl ve čtvrtek sám, protože Broňa musel do práce. Trapézové plechy se kladly poměrně snadno, jenom kolem komína mě čekala zdlouhavá vyměřovačka, ale nakonec jsem i tu zvládl. 

Zbývaly mi poslední tři plechy z deseti, když se mě zmocnila podivná euforie. Stál jsem na vrcholku domu, do něhož posledních pět let pršelo. Ještě tři plechy a dům bude zase chráněný. Dřevěné krovy mu daly tvar, krytina mu vtiskla tvář. Pálily mě oči. Dva ztroskotanci na pustém ostrově, opírajíce se vzájemně o sebe, znovu získávají chuť k životu. Zašrouboval jsem poslední šroub a rukou zkusil pevnost plechu. Opatrně jsem slezl a šel se podívat, jak mu to sluší. 

Z domu směrem ke mně proudila energie, která mě ujistila o naprosté důvěře a odevzdanosti. Rozbušilo se mi srdce. Ten dům je zcela odkázaný na mou vůli. Beze mě nic nezmůže. Buď ho nechám spadnout, nebo ho pozdvihnu. Nenechám ho spadnout. A jak pozvedávám jeho, pozvedávám sám sebe. Všechno, co se s ním děje, je z mojí hlavy a mou prací. A to mě naplňuje uspokojením. 

Tu písničku jsme kdysi jako teenageři parodovali a opatřovali sprostými texty: „Dělání, dělání, všechny smutky zahání.“ Dnes už se tomu nesměju. Cítím, jak se tu zklidňuju, jak mi nechybí chaos korporátu, jak jsou mi úplně fuk sociální sítě. Když jsem gumovou paličkou sbouchával zámek plechových šablon, odpovídal mi ze stromu nad mou hlavou datel. Když jsem seskočil z lešení, vyplašil jsem srnce. Při montování šablon mě zvědavě obletovala kovově modrá vážka. Každý dílčí úkol zaměstnává mou hlavu tak dlouho, dokud ho nesplním. Pak mě nakopne k plnění dalšího v řadě. Mám představu a dlouhé hodiny a dny promýšlím její řešení. Často mě napadne až ve chvíli, kdy už se pustím do práce. Tvořím a realizuju. Není to dokonalé. Už teď vidím chyby a to, co bych příště udělal jinak. Ale v tom je ta krása. Vidím to jenom já. Je to jistý druh spiklenectví v našem vztahu s domem. To nejdůležitější ale je, že roste něco, co tu nebylo, než jsem sem přišel. Asi ona stopa, kterou tu každý muž touží zanechat. Oč je světodějně menší, o to je pro mě osobně významnější. Dům ještě nemá dveře a okna, vítr jím proudí a osvěžuje jeho zdi. Ale už je v něm útulno. A taky mám pocit, že mě o fous radostněji vítá a o fous smutněji se se mnou loučí. 

 

Text a foto: Jiří Roth