„Až ti řeknu, jak jsme se s Vincentem dneska v hospodě poměli, budeš nám závidět…,“ povídá tuhle rozjařeně M.

„Tak o tom pochybuju, ale zkus to…“

„Představ si, chlapi přinesli masovou směs, hospodská usmažila talíř topinek a bylo to strašně dobrý. Akorát v tom byly vnitřnosti a ty Vincent nejí. Kluci mu kousek tý směsi dali, ale znáš ho – čučel na to jak husa do flašky, ale nesežral. Jardovi ho bylo strašně líto a to bys fakt nevěřila. Normálně se zvednul a šel mu vedle do krámu koupit šunku. Chlapi mu nadávali, že pes šunku nesmí, protože je solená, ale vyzrál na ně – koupil mu dětskou! Takže Vincek slupl deset deka šunky jako malinu, aby mu nebylo líto, že my se cpeme topinkama…“

Po tomto oslňujícím gurmánském zážitku jsem musela manželovi připomenout, že ten pes, kterým si permanentně zvedá sociální status v naší střediskové obci, je můj. A i když vypadá jako vořech, má rodokmen až do Holandska do 19. století a rozhodně jsem si ho nepořizovala proto, aby se z něj stal štamgast v podniku čtvrté cenové kategorie, místními výstižně nazývaném Chýše. Dále jsem poněkud štiplavě podotkla, že mě ti jejich hospodští kámoši neumějí ani pozdravit a to žijeme na vsi, kde bych tradiční pravidla slušného chování předpokládala. Tady M naivně bránil spolustolovníky s argumentem, že za 15 let, co bydlím v T, jsem v hospodě nebyla, chlapi se mě bojí a nevědí, jestli mě mají zdravit Ahoj nebo Dobrý den. Takže mě radši nezdraví vůbec. Podotýkám, že proto se každou chvíli odehrává komická scénka, kdy mě na procházce s Vincentem míjí Jarda, Luděk nebo Boris a nadšeně volají: „Ahoj Vincente, jak se máš ty kluku ušatá? No, já mám taky radost, že tě vidím, to víš že jo…přijdeš večer s páníčkem do hospody, viď?“ Pes radostí skáče metr dvacet, vrtí ocasem a nadšeně oblizuje obličej Jardy, Luďka nebo Borise. Tento ještě naposledy popleská psa, po mě sjede rozpačitým pohledem a beze slova odkráčí.

Nicméně, jsem bytost tolerantní a nemám problém s tím, že mužský svět je trochu jiný než ženský. Koneckonců jsem i ráda, že M a Vincent jsou v naší vesnické komunitě tak oblíbeni a suplují moji neschopnost se společensky zapojit. Ovšem, včera večer přišel rozzářený M domů s tím, že Martina odvedle je skvělá, protože přinesla do hospody vlastnoručně zapečené těstoviny. S houbami, které M tak miluje a já z nich nevařím. V životě jsem teda neviděla, že by takhle jásal nad pekáčem šunkofleků, které jsem vyrobila já. Takže, původně jsem aktuální nápad plukovníka Prymuly s uzavřením restaurací ve 22.00 považovala za příliš striktní, ale teď se mi zdá, že plukovník může hospody minimálně do ledna zavřít úplně. Já doma zásobu champagne mám a milá Martinka bude mít se svými kulinářskými výtvory na chvíli utrum.

Text: Klára V.

Foto: James Lacy na Unsplash