Mužská věc 31. Ta druhá – část 8. Věčný boj o vlastní teritorium. (JR)

Trápil jsem se tím několik týdnů. Moje nová střecha se takřka dotýkala mladého javoru, který ji laskavě halil do bujarých olistěných větví a poskytoval tak ochranu před sluncem a částečně i deštěm. Na opačné straně se zase tyčila líska, jejíž kmínek znemožňoval osazení okapů. Javor byl zatím celkem neškodný, ale už za pár let by jeho kmen začal střechu ohrožovat. 

Někdy jsem dost fanatický ochránce přírody. Příčí se mi ničit cokoli živého jen tak. Neničím vosí hnízda, neliju vodu do myších děr, neřežu nálety. A teď jsem postavený před nutnost zlikvidovat dva stromy. Jako obvykle tonu ve spleti hluboce filozofických myšlenek plných pochybností o veškerém konání. Kdo jsem já, abych rozhodoval o cizím životě? Přemítám nad přírodními zákony, nad postavením lidstva ve vesmíru, nad rozpínáním člověka do krajiny, nad jeho drancujícími aktivitami, nad globální pandemií pitomosti, až dojdu sám k sobě. To, co tu předvádím, není žádná ohleduplnost. To, nad čím se rozhoduju, je klasický model jednoho z nejdůležitějších přírodních zákonů: buď já, nebo on. Není jiná varianta. 

Moje zdánlivá ohleduplnost mi v minulosti vždycky zavařila. Ten, komu byla věnovaná, si na to pokaždé zvykl a z ohleduplnosti se stalo vyžadované pravidlo. Vlastně jsem sám sobě vytvářel podmínky, které mě pak začaly dusit a já z nich musel utíkat. Když se to stalo naposledy, utekl jsem sem a začal si budovat domek. A teď tu stojí, na záda mu dýchá strom a já se zdráhám udělat to jediné, co udělat musím.

Začal jsem s lískou, která prokazatelně překážela, a taky byla dostupnější k zásahu. Rychlý řez a koruna se kácí. Odklidil jsem větve a odřízl kmínek. Byl překvapivě těžký a jeho pád na střechu mě trochu vylekal. Zadunělo to a konstrukce se otřásla. Porazit javor bylo těžší. Musel jsem vylézt až na hřeben střechy a odříznout korunu. Předtím jsem ale musel odřezat všechny větve vyrážející od kořenů. Javor se exekuci bránil. Jeho větve kladly odpor, ruční pilka (vše jsem dělal ruční pilkou, abych vyrovnal zbraně) se jen obtížně zakusovala do dřeva, které tlačilo vždy na tu stranu, kde jsem začal řezat. Jak odpor sílil, mizel můj ostych, pocit provinění — který nezmírnila ani nahlas vyslovená omluva a poděkování za to, že tu rostly — se měnil v urputnost a odhodlání zvítězit. Z jednoduchého kácení stromů se stal souboj na život a na smrt. Ve chvíli, kdy zuby pilky přerušily poslední vlákna houževnatého dřeva, se silnější větev vlastní vahou vymrštila obrovskou silou vzhůru a jen o milimetry minula mou bradu. Dostat to, bylo by to jasné KO. Cítil jsem, jak všechny moje smysly zbystřily. Chvilkový pocit úlevy, že mě větev minula, vystřídal vztek, po němž přišel bojový klid a válečné soustředění. Ve chvíli, kdy válka byla vyhlášena, přidala se k javoru celá příroda. Zvedl se vítr a z dubu rostoucím jen několik metrů ve stráni nad javorem začaly lítat žaludy. Každou chvilku cvrnkl nějaký těsně vedle mě s halasným práskem. Nedal jsem se. Vyšplhal jsem po žebříku až na hřeben střechy a odřezal větve, na které jsem dosáhl. Pak jsem se pustil do odříznutí koruny. Podle mých předpokladů měla padnout na levou stranu střechy a po ní se svézt dolů. Padla přímo na vrchol a větvemi se zuřivě přidržovala na stranách. Musel jsem šplhat po žebříku a odřezávat jednu větev podruhé, dokud se nepustila a s nechutí se opravdu nesvezla dolů na zem. 

Teprve když jsem odřízl i zbytek silnějšího kmene, zaplavil mě pocit vítězství. Ani náznak viny, nic takového. Urval jsem si pro sebe kousek vesmíru. Prostor, který si zabydluju a podřizuju. Kus země, kterému nebudu vycházet nesmyslně vstříc, protože nemusím. Teď právě jsem nastavil další pravidlo, které nebudu muset respektovat já, ale mé okolí. 

Pro přírodu to zas tak strašné není, protože jak můžu pozorovat, všechny pařezy okolních listnáčů vystrkují do světa nové kmínky a tvoří nové stromy. V tom mají proti jehličnanům výhodu. Poražený smrk nebo borovice už neobroste, ale zrovna u javoru nemám strach, že by nezmobilizoval svoje latentní buňky a nezačal hned na jaře vystrkovat nové výhony. Které samozřejmě hned ufiknu.

Dům se spokojeně protáhl, nic ho shora nedusilo, i komín zajásal, že už do něho nebudou padat listy a stará ptačí hnízda. A já jsem si při úklidu pořezaného dříví dával na stranu ty kusy, které použiju při stavbě nové lávky. Stromy tak nepadly nazmar. I když mám neblahý pocit, že přírodě je to vlastně celé u prdele.

 

Text: Jiří Roth; foto: autor a Markus Spiske /Unsplash