Mnohokrát ve svém životě jsem se nechal vtáhnout do zbytečného boje. Do boje s pochybnostmi o mně a mých činech, které měli ti druzí. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že pochybnosti cizích lidí mám přenechat jim, i když se týkají mě. Své pochybnosti o druhých jsem také nikomu nevnucoval ani neprezentoval jako nějakou dějinnou pravdu. Proto když jsem poprvé slyšel větu: „Proboha, co s tím budete dělat, vždyť je to ruina,“ jenom jsem se usmál. Těch vět jsem během půlroku slyšel několik. Pokaždé to byly věty pochybovačné. A vlastně jsem ty pochyby cizích chápal. Oni viděli jenom starý baráček s prolomenou střechou, ve které vězela část dubového kmene, obraz posledních pěti let, symbol zmaru, připomínku vlastního stárnutí a nakonec smrti. Neměli to, co jsem měl od samého začátku já — jasnou představu.
Tváří v tvář pochybností druhých moje představa sílila, ale dokud celé budování probíhalo jenom v mé hlavě, neměl jsem žádné zbraně, kterými bych — v případě, že bych ten souboj přijal — mohl těm druhým čelit. Všichni, kdo měli potřebu vyjádřit se k mému snažení o přebudování staré chajdy v nové útočiště, tak činili v době, kdy viděli jenom ruinu. Jediný člověk se v tomto čase vyjádřil pozitivně. Byl to starosta obce. Vystoupil z auta, sdělil mi něco důležitého, proč přijel, pak se podíval na staveniště a pronesl: „Bude to hezký“.
Nezkoumal jsem, jestli je to jenom fráze nebo jestli to myslí upřímně. Jakékoli pochybnosti o druhých a jejich činnech jsem dávno nechal zamčené hluboko ve svém nitru. Tomu, co řekl, jsem věřil, protože jsem věděl, že to bude hezký.
Jednoho dne jsem nechal přivézt dřevo na novou střechu a nad půlkou domku vztyčil krovy. Ani já jsem v tu chvílli nemohl vědět, jak moc se celý výraz domku změní. Ze zbořeniště se stal dům. Jeho ustrašený pohled na svět se změnil. Najednou hleděl sebevědomě do údolí, i když to byla pouze kostra budoucí střechy a do jeho útrob pořád ještě pršelo. Ale už měl svůj tvar. Moje představy opustily mou mysl a oznámily světu svůj záměr. Jo takhle, jakoby si řekl dům a oddychl si. Jo takhle, říkali najednou pochybovači a v jejich pohledech se mihl obdiv. Jo. Takhle. Řekl jsem si to i já a také si oddychl.
Představy se dost často liší od skutečnosti a když se povede, že jejich zhmotnění je dokonce předčí, zavládne v duši neskutečná radost. Radost nad tím, že jsem alespoň na chvíli porazil svoje pochybnosti o sobě samém. Že jsem něco dokázal — i když ještě zdaleka nemám hotovo — sám sobě. A měl jsem pocit, že je to snad poprvé v životě, kdy se věnuju jen sám sobě.
Od chvíle, kdy má dům novou tvář, se spolu loučíme stále obtížněji. A oba se těšíme na ten okamžik, kdy si padneme do náruče s pocitem, že jsme to zvládli. Čeká nás ale ještě dlouhá cesta.
Text a foto: Jiří Roth
Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.