Zíral jsem na vlastnoruční nákresy ve svém notesu a propadal skepsi. Tohle nemůže fungovat. To se nemůže podařit. Asi hodinu jsem strávil prolézáním torza chalupy se svinovacím metrem a za asistence Broni, který mi tu za peníze pomáhá se vším, jsem se snažil zanést co nejpřesnější rozměry stavby do svých plánů. Večer u počítače jsem pak vytvořil plánek v měřítku a začal do něj umísťovat své představy. V první řadě velké okno do haly. Ve skutečnosti to žádná hala není, ale budu tomu místu tak říkat. Na obrázku to vypadalo skvěle. V reálu jsem vzal kus cihly a namaloval na zatím ještě stojící zeď budoucí otvor. Odstoupil jsem, zadíval se na rýhy v omítce a bylo to tu zase – pochybnost. Necítil jsem se dobře, najednou mi to vadilo. Všechny plánky jsou na nic. Strčil jsem papír do kapsy, vzal znovu cihlu, postavil se do prostoru a namaloval svislé čáry na jiných místech, tam, kde jsem cítil, že by to okno mělo být. Bylo to lepší. Chodil jsem ven a dovnitř, stavěl ke zdi latě, mhouřil oči a představoval si, že tam jako je to okno… Nevěděl jsem. Tlak na prsou spolehlivě ohlašoval příchod stresu a úzkosti. 

Zhluboka jsem se nadechl a houkl na Broňu. Ukázal jsem mu, kde má začít a sám jsem začal vedle něho. Za půl hodiny tam kus zdi nebyl a já mohl vydechnout. Ano, tohle je ono. Tak to tu bude. Posadil jsem se na malou stoličku a hleděl do krajiny. Zasnil jsem se a v mých představách se prostor kolem mě uzavřel do očekávaného a plánovaného. Nade mnou byla střecha a já se díval ven otevřeným oknem, jímž dovnitř pronikal lehounký vánek ohřívaný slunečními paprsky odrážejícími se od rozkvetlé louky a s osvěžením přinášel dovnitř i omamnou vůni květin. 

„Co teď?“ probral mě Broňa ze snění. 

„Pokračujeme,“ vstal jsem odhodlaně a chopil se palice. Měl jsem příjemný pocit. Tak dlouho jsem si v hlavě přemílal svoje myšlenky a představy, až jsem je dokonale otupil a vlastně mě přestaly bavit. Ale tím, že jsem jim udělal místo v realitě, získaly zase na své ostrosti a přesvědčily mě, že jdu správnou cestou. Kolikrát se mi už tohle v životě stalo? Sebelepší nápad nebo plán, který nikdy neopustil mou hlavu, zůstal tam jako závaží bránící dalším aktivitám, vyvolával pocity úzkosti, zbytečnosti a marnosti, abych ho pak viděl zrealizovaný u někoho jiného a do své kartotéky destruktivních pocitů zařadil ještě naštvanost, sebelítost a sebenenávist. Poprvé po dlouhé době jsem cítil, že něco řídím, že jen mou aktivitou se dalo něco do pohybu, něco, co by se beze mě možná nikdy nestalo. 

Vybavil se mi citát, který jsem si napsal do notýsku v době, kdy jsem hltal jednu Remarqovu knihu za druhou. Byla z románu Vítězný oblouk, kde hlavní hrdina Ravic říká: Když chceš něco udělat, nemysli na následky. Jinak to nikdy neuděláš. To domýšlení co by kdyby, to mě už tolikrát odradilo od tolika činností… A najednou jsem to dokázal překonat a praštit tím kladivem do majzlíku. Udělat nezvratný krok. Spálit lodě, abych nemohl utéct. A nemít z toho všeho špatné svědomí, nic si nevyčítat. Což mi bohužel jde zatím pouze v tomto případě. 

Dům už přijal mé úmysly za své a snaží se mi všemožně pomáhat. Nebrání se, vychází mi vstříc, varuje mě, když udělám něco, co by mu mohlo uškodit. Oba se těšíme, až začneme budovat. Čas destrukce je totiž u konce. Teď už musím jenom stavět. Díky dešťům prostřídanými s horkými dny nadcházejícího léta ze zdí vyprchaly pachy zatuchliny a plísní a už je to cítit jenom zdmi, dávno vypálenými cihlami a maltou uhnětenou lopatou v kolečku. Oba jsme si oddechli – dům i já. Víc se smějeme a cítíme, jak se naše nejbolestivější šrámy začínají zahlazovat.

Text a foto: Jiří Roth

Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.