„Musím si vzít okamžitě trenéra, s tebou se dál golfově prostě neposunu. Navíc, jestli mě budeš ještě chvíli trénovat, stoprocentně se rozvedeme!“ pravila jsem tuhle M. po svém prvním golfovém turnaji, který dopadl zcela katastrofálně. M. se na stará kolena opravdově a vášnivě zamiloval do golfu. Jako řidič kamionu nehraje golf proto, aby pózoval na greenu, zvyšoval si kredit a domlouval milionové byznysy. Golf ho ultimátně baví a tráví na něm každou volnou chvilku. Podobných nadšenců ovšem není mnoho, proto začal čas od času skuhrat, že chodit sám není až taková zábava: „Kámoši nemají čas nebo výdrž, Kačka je v pubertě, tu to nebaví, ale všimni si, že manželské páry, kde hrají oba, spolu tráví dostatek společného času, jde o zdravý pohyb na čerstvém vzduchu v krásném prostředí, můžou sebou brát i psa…“ No a bylo to.

Nakoupila jsem si oblečky, boty, hole, vozík, rukavici, deštník…tím ovšem zábavnější část mé nové sportovní kariéry skončila. Když jsem ještě po půl roce a mnoha drahých hodinách s trenérem nedokázala odpálit dál než na dvacet metrů, začal mě M. tak jako lehounce koučovat sám: „Jak to držíš tu hůl, Klárinko? … Víš, že stojíš špatně, viď? Takhle ti to půjde doleva … Klárinečko, nechci ti do toho mluvit, ale ty se při tom odpalu vždycky narovnáš, to nesmíš…“

V této poloze se mi jeho koučink jevil ještě jakž takž snesitelným, nicméně časem se ukázalo, že slitovný přístup nepřináší kýžené výsledky, takže se přitvrdilo:

„Tak to se mi snad jenom zdá, kam to hraješ? Ty nevidíš, KDE je vlajka? Ano, je vpravo, ale ty hraješ úplně doleva? Vždyť je to prostá geometrie!“

„ Klárinko, my ale nehrajeme hokej! Ten míček musíš zvednout, ZVEDNOUT!!! Jako do vzduchu! Co je na tom proboha tak těžkýho? To nikdy nepochopím!“

„Nehraj do toho rafu! Z tý vysoký trávy to TY nikdy nedostaneš. PROČ JSI TAM ZASE HRÁLA??? Hraj doprava…DOPRAVA  jsem říkal!!!  No a seš zase v tom hnusným rafu, to není možný tohleto! Mě už fakt prdne cévka!“

Toto zhruba půlroční martyrium vyvrcholilo tím, že jsem (bohužel) získala osvědčení pro hru na hřišti. M mě okamžitě zapsal na první turnaj. Všem příbuzným, kamarádům, rodině, golfistům, kteří byli 14 dnů před turnajem v doslechu, oznamoval, jak mi to už perfektně jde a jaký to bude úspěch. Žaludek se mi ze stresu kroutil do osmičky. Dva dny před dnem D mi oznámil, že na turnaj sezval půlku (jeho) rodiny, která mě přijede povzbudit. To se mi už chtělo plakat – vzteky.

Den před turnajem jsem slavila narozeniny, takže jsem ráno vstávala s bolehlavem a žaludkem na vodě. Na vodě bylo i vše ostatní, zejména hřiště, neboť lilo jako z konve. Déšť nenávidím. Mám úchylku na vlasy, které musí být každý perfektně na svém místě a na rozmary počasí jsem extrémně citlivá. Když jsem vylezla z auta a obklopila mě 99% vlhkost, pochopila jsem, že dneska to určitě neklapne. „Počkej, přidělám ti na vozík deštník,“ pravil snaživě M., který viděl mé zatnuté čelisti. Deštník „připevnil“ tak, že se mi tento volně kinklajíc, co dva kroky zaryl drátem do hlavy, nalil mi do vlasů litr vody a pár stovek mi jich vyškubnul. Na splihlý účes jsem si tedy beze slova narazila vlněnou hučku, což zásadně nedělám ani v nejtužších mrazech, a vykročila, či spíše vyplula ve svém efektním avšak letním golfovém obutí na první jamku. Kolem mě v bažinatém terénu pobíhalo asi 12 chlápků v kšiltovkách, bytelných golfových botách a poměřovali si drajvry. Stříkal z nich adrenalin a nějaký slejvák jim byl úplně šumák. Pochopila jsem, že jsem se ocitla mezi blázny, což se časem potvrdilo.

Náš flight jsme tvořili my dva s M a mladý vysokoškolský pedagog, který má krásnou a příjemnou ženu a který měl, do doby, než si  s námi zahrál, velice naivní představu o dlouhodobých partnerských vztazích. I přesto, že na turnajích platí přísný zákaz udílení rad spoluhráčům, M začal s koučinkem ihned po prvním úderu a neskončil do poslední jamky. Můj stres rostl exponenciálně s každou udělenou a několikrát zopakovanou instrukcí. Zhruba v půlce hřiště jsem v podstatě nebyla schopna odpálit vůbec. Navíc mě trýznivě pronásledovala velice živá představa manžela ubitého železem číslo osm. Zcela barvitě jsem v duchu viděla jeho mrtvolu ležící ve vysokém RAFU, ze kterého mu koukají jenom nohy. Vysokoškolský profesor při pohledu na mě čas od času směrem k M špitnul: „Já už bych ji nechal…“, jenže marně. Kouč ve svém úsilí rozhodně nehodlal polevit, takže takhle katastrofálně jsem nezahrála ani v dobách, kdy jsem ještě golf vůbec nehrála. Po návratu do klubovny bylo všem, kromě mého muže jasné, že jsem na pokraji nervového zhroucení. Ten to pochopil až v momentě, kdy na něj manželka prezidenta klubu začala křičet:

„Nech ji už proboha jednou na pokoji a pořád na ni nemluv, ať si hraje, jak chce, ty jsi úplně šílenej!“

„Já si nemůžu pomoct, chci jí poradit, myslím to s ní dobře!“ pravil uraženě M.

„To si strč víš kam, to svý dobře,“ pravila prezidentka. „Dostáváš jí akorát pod tlak, jak jsi úpornej!“

„Se na to nedá koukat, jak blbě hraje! A už jí teda radit nebudu! Nikdy!!!“ nafrčel se M. a po zbytek této bohulibé sportovně-společensko-relaxační akce již na nikoho nepromluvil. Večer po turnaji jsme se shodli, že budeme dělat jako by tento den nikdy nebyl. A zatím tedy tak úplně neshledávám pozitivní vliv golfu na náš vztah, jak se mě M snažil zpočátku přesvědčit. Jo a toho trenéra jsem si samozřejmě vzala. Hned po skončení minulé hodiny povídá tento: „Pane Šlechto, vy chodíte hrát s manželkou, že? Tak, prosím vás, potřebuju, abyste vždycky dohlídnul na to, jak stojí, že se u toho úderu nebude narovnávat a taky, aby správně pracovala těmi boky. Kontrolujte ji a když tak jí vždycky poraďte, jinak se dál určitě neposune!“

Text: Klára V.

Foto: Lily Farr