Mužská věc 16. Ta druhá – část 5. (JR)

Je zvláštní, jak obtížně se roubují vlastní představy na cizí prvek. Dům celý rozbolavělý zásahy palicí a páčidly jen ztěžka oddychoval nepřipravený na další údery. Musel jsem zvolnit. Bylo toho na něj moc. Nechal jsem přistavit kontejner a na kolečku do něj podstupně odvážel sutiny, jež zbyly z vybouraných částí. Jak se uvolňovalo okolí kolem chajdy a zmizel stavební brajgl zevnitř, domek zase pookřál. To zvolnění prospělo i mně. Najednou jsem viděl prvky, které jsem chtěl nemilosrdně zbourat, jak dostávají nový význam. To byla dobrá zpráva i pro mě — alespoň se tak nenadřu. 

Během mého působení — bývalý majitel by ho nazval řáděním — vzniklo na břehu potoka improvizované tábořiště. Místo, kam si každý den vpodvečer sednu a vnímám vše, co mě obklopuje. Motýli s rozpětím křídel jako vrabec a barvami dlouho používané malířské palety, žábu ukrývající se v proudu potoka pod větvičkou, domnívajíce se, že ji tak nemohu vidět, divoké kachny přilétající vždy za soumraku a neomylně mířící k ostrohu, kam jim házím okoralé pečivo, ještěrky šťastně se proplétající mezi úlomky eternitu (co by na jejich oblíbené prolejzačky asi řekli ochranáři), poštěkávajícího dravce (nemohu přijít na to, jak se jmenuje), kukačku z protější stráně, datla míhajícího se někde za mnou, neustálý temný hukot hmyzu na nekonečné prostřené tabuli plné lahůdek rozkvétajících lučních bylin a travin, mohutného sršně monitorujícího zemský povrch z výšky jen kousek nad mou hlavou, nemotorného chrobáka putujícího přes ten nejhorší terén, nebo družstvo výškomilných šneků pokořujících výškové výzvy — zeď. domu, podstavec pumpy nebo hranici starého dřeva plného rezatých hřebíků. Olistěné stromy daly okolí zcela jiný ráz a zakryly své padlé druhy hrozivě se tyčící jen kousek od budoucí nové střechy. Když tak sedím u vyhaslého ohniště, cítím se být součástí toho všeho a uvědomuju si, že ač člověk pyšnící se jistou vzdělaností a civilizovaností, nemám ve srovnání s tím vůči vesmíru žádné výhody. Hejno much se ke mně chová jako k něčemu vhodnému pro nakladení vajec, konipas mávající ocasem mě dokonale přehlíží a náhle se objevivší myš přeběhne jen několik milimetrů od mé nohy. 

Otočím se k torzu domu a přemýšlím, jestli my dva jsme přátelé nebo bojujeme proti sobě. Dům se cítí dotčený odstraněním součástí, jež ho tvořily, ač jsem se mu snažil objasnit, že to byly součásti zkažené a nemocné, jež by mohly mít v budoucnu za následek, že by dům zmizel celý. Trochu se utěšuju tím, že bych si ho mohl získat, až konečně přestanu bořit a začnu tvořit. Až zahladím otevřené rány, až ho ochráním před deštěm a až pustím do jeho nitra více blahodárného světla. V tomto okamžiku existence prožíváme oba stejný stav. Oba jsme zranění, jsme tak vydáni napospas živlům a v našich dnech převládá temno a chlad. Zároveň za nás oba cítím sílu k přežití a chuť zažít lepší příští. Možná mám dokonce pocit, že ten dům mi pomalu začíná důvěřovat a už se tak usilovně nebrání mému konání. Ten den, kdy se nám oběma začnou hojit naše rány, se nezadržitelně blíží. A možná, že on se dočká dřív než já. To by bylo jedině dobře.

Text a foto: Jiří Roth