Sedím v rozkládacím křesílku — jediném použitelném z těch mnoha, která jsem vydoloval z trosek spadlé střechy a na nichž se podepsalo ničím neomezené řádění živlů — zády ke své chatě, přes louku sleduji peloton víkendových cyklistů překážejících na úzké silnici lufťákům v autech a vnímám jenom přítomnost. Mimochodem, přítomný okamžik se dá přirovnat svou délkou ke slovu TEĎ. Když si to slovo budete opakovat třeba minutu, dojde vám, jak krátká je ve skutečnosti ta přítomnost. Vnímal jsem svou přítomnost a najednou mě napadlo, jaká byla cesta, která mě k ní dovedla.
Jsem na tomhle světě bezmála šedesát let. Z bilogického hlediska jsem se patrně několikrát za tu dobu zcela obměnil. Ty původní buňky, které byly tvorečkem v okamžiku zplození, byly dávno mrtvé a nahradily je buňky jiné. Moje tělesná schránka z minulosti do současnosti uchoval
a jen databanku vědomí se spoustou nenávratně smazaných souborů, složek uložených tam, kde je už nikdy nenajdu, a malým výsekem paměti, jež si svou vlastní minulost přizpůsobila současnému výkladu tak, aby ničím nerušila vědomí sama sebe svého nositele. Snažím se vybavit si malého Jiříčka a jeho dětské představy o budoucnosti. S údivem zjišťuju, že to vyžaduje velké soustředění, ale mozkový memory disk po dlouhém šrotování poslušně vydává seznam klukovských snů a přání. Jaké bylo moje překvapení, když jsem si uvědomil, že všechna skutečná přání a sny se mi splnily. Včetně z dnešního pohledu nepochopitelného přání nebýt nikdy bohatý. (Ano, to jsem si opravdu přál a mám na to důkazy. Opakovaně jsem si toto přání zdůvodnil ve svých zápiscích, textech k neumělým písničkám a básnických prvotinách.) Měl jsem krávu, kozy a ovce, pil jsem čerstvě podojené mléko, tloukl si vlastní máslo, bydlel jsem na statku, několikrát jsem navštívil Ameriku, hlavně Jižní, setkal se s indiány, napsal jsem knihu, hrál jsem divadlo, hrál jsem ve filmu, napsal jsem divadelní hru, byl jsem v televizi, byl jsem šéfredaktor, zplodil jsem dítě, nepřenášel jsem na nikoho to, co jsem nenáviděl na svých rodičích a teď mám vlastní domek.
Sedím v rozkládacím křesílku zády ke své chatě, přes louku sleduji peloton víkendových cyklistů překážejících na úzké silnici lufťákům v autech a vnímám jenom přítomnost. Z domku s poškozenou střechou je nyní jenom torzo domku. Střechu jsem sundal celou, zbořil oba štíty a nyní se mi nechce nic dělat. Je to jako chvíle napětí před bitvou. Proces destrukce je přerušený, následovat bude první fáze budování. Střecha. Až chajdě opatřím novou střechu, zahájím druhou etapu destrukce, kdy budu bourat vnitřní zdi, vybourávat otvor pro velké okno a z rozčleněného prostoru udělám jednu velkou místnost. Zřetelně cítím analogii se svým vnitřním životem. Spousta překážek, nashromážděného harampádí a zbytečných věcí musí pryč, abych se mohl volně nadechnout. A pak budu pečlivě zvažovat, koho nebo co si pustím do toho osvobozeného prostoru, který se mi tímto činem otevře.
Text a foto: Jiří Roth
Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.