Stojím před chalupou, půlka střechy už je dole a mě jímá hrůza. Jak tohle všechno zvládnu? Ale pak si vzpomenu na slova mého kamaráda, horolezce Marka Holečka, který prohlásil, že každý by si měl najít svůj důvod ke spokojenosti.*) Nevím, proč mi někdo cizí musí pomoci rozklíčovat, že každý krok, každý pohyb, každá činnost, každá vteřina prožitá tady u té donedávna opuštěné chalupy, ve mně vyvolává pocit spokojenosti. Takový, jaký jsem už řadu let nepoznal. Uspokojení v tom dobrém slova smyslu, kdy víte, že to, co děláte, dává nějaký smysl v bezútěšnosti vědomí vlastní konečnosti. 

Ten den jsem do sběrného dvora odvozil poslední prohnilé matrace a zbytky toho, co bývala kuchyňka, a osvobodil tak chajdu od posledních stop jejího bývalého majitele. Zajel jsem do městečka nechat si nabrousit řetěz k motorovce a zároveň si koupil jiný, takže jsem mohl konečně rozřezat část kmene, který při pořízení chalupy trůnil v ošklivé ráně proražené do eternitové střechy. Dva špalky jsem položil do trávy, přes ně dal širokou fošnu a spokojeně se na ni usadil. Z kamenů a cihel vybraných z potoka jsem vytvořil třípatrový kruh ohniště, v němž teď praskaly větve rovněž vylovené z vody. Koloběh materiálu v přírodě. Plameny tančily v prostoru, kde se právě odehrával proces nejintimnějšího sbližování v dějinách lidstva – sbližování člověka a živlu.**) Bezesporu to už tehdy před miliony let byl důvod ke spokojenosti, pokud něco takového tehdejší předchůdce člověka dokázal vůbec pojmenovat. Toho sobotního večera jsem hořící oheň vnímal jako odměnu. Rituálně jsem si na něm opekl buřta, který mi moc nechutnal, ale udělal jsem to jen proto, abych si dokázal svou nadvládu nad tímto živlem. Pak jsem ho nechal hořet podle svého, sledoval jsem světlo, které s postupujícím soumrakem získávalo na důležitosti, a vděčně si užíval tepla přicházejícího od ohniště. Před třiceti lety jsem měl malé hospodářství – prase, drůbež, nějaké ovce, kozy a čtyři kravky -, které dalo docela zabrat. Dodnes si pamatuju ten slastný pocit spokojenosti, když bylo vykydáno, ve žlabu bylo čerstvé žrádlo, v kýblech voda a kravky už si lehly na čistou podestýlku a spokojeně přežvykovaly. Tehdy jsem s nimi sedával ve chlívě a pozoroval je, nechal na sebe tu jejich spokojenost přenášet a vůbec jsem se netrápil tím, že ráno začne celý kolotoč těžké práce zase nanovo. Ty chvíle mě dokonale naplňovaly. Alespoň pro ten okamžik.

Po více než dvaceti letech v mediálním světě, kdy jsem ve srovnání se svými spoluobčany žil jakousi virtuální realitu plnou kašírovaných kulis a bezuzdného požitkářství, kdy jsem se hnal za nedefinovatelnou mrkví zavěšenou na dlouhé štangli před nosem, jsem spadl až na dno reálného světa, který se mi se škodolibou radostí smál do ksichtu. Tenhle svět má svou velkou výhodu, že cokoli uděláte, přináší okamžitý efekt. Žijete naostro. Teď a tady. Tváří tvář své chalupě jsem si připadal jako domorodci, které jsem potkával na svých cestách po Jižní a Střední Americe. Ti lidé mají také své příbytky podobné úrovně, ale na rozdíl od nás, civilizovaných Evropanů, je mají jako útočiště před vnějším světem. Vyspí se tam, něco si uklohní k jídlu, přeperou jedno ze svých tří triček, ale jinak žijí venku. Nejsem žádný etnograf, ale z toho, jak jsem je poznal, jsem si vydedukoval, že jejich životní filozofií je odrážet starosti a nechávat si radosti. Zatímco moje zkušenost obyvatele starého kontinentu mi říká, že od školních lavic se zaměřujeme výhradně na problémy a potíže a radosti necháváme stranou až na pak. Nasadil jsem si tedy optiku jihoamerických domorodců a zahleděl se znovu na chalupu s rozebranou střechou. Najednou jsem viděl tu krásu tvoření, kdy si nejdříve svůj nápad na zvelebení převalujete několik týdnů v hlavě, z nejasného nápadu se začnou vynořovat obrysy konkréních řešení a vaše mozkové pochody přenáší ruka na papír v podobě počtu trámů, fošen a prken, které bude nutné objednat, v duchu si rovnám nářadí, které musím mít, sčítám šrouby, vruty a spojováky, proměřuju krytinu a odhaduju, jak velká budu muset nechat udělat okna. A kolem žaludku se mi to tak nějak teple a lechtivě rozechvívá, zase po dlouhé době zažívám těšení, musím se krotit v nedočkavosti, nutím se do rozvážlivosti – hlavně na nic nezapomenout a nic nepodcenit -, ale hlavně se každý večer, když z údolí odjíždím, spokojeně ohlédnu. A to je něco, co nejde koupit za žádné peníze světa.

 

*) Už brzy v našem podcastu.

**) Vše o ohni se už brzy dočtete v nové rubrice kompost.

Text a foto: Jiří Roth

Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.