Mužská věc 10. Ta druhá – 2. část (JR)

Opuštěné místo je v mých představách něco, co zůstalo ve stavu, jakoby si někdo odskočil na oběd a už se nikdy nevrátil. Přesně takovou jsem objevil tu svou opuštěnou chatu. Když jsem poprvé vkročil ještě v doprovodu dosluhujícího majitele do chatky, ocitl jsem se v podivném vetešnictví. Majitel proběhl prostorem rozčleněným do čtyř pidimístností, posbíral nějaké svršky a prohlásil: „Zbytek už je váš. Můžete si s tím dělat, co chcete.“ Hamižnost ukrytá někde na dně lidské podstaty se prudce prodrala na světlo boží a tetelila se nad poklady, které mi tak snadno spadly do klína. Pak si zas šla spokojeně lehnout a z pokladů se stalo haraburdí nasyslené za čtyřicet let života někoho jiného. V té průzračné chvíli jsem si uvědomil, že já sám mám svoje vlastní haraburdí nasyslené za půl století života a že mým hlavním úkolem nadcházejících týdnů je zbavit se haraburdí cizího a nahradit ho haraburdím vlastním.

Ty věci, kterými se obklopujeme a které jsou vlastně úplně zbytné, jsou něco jako uzel na pomyslné dráze energie vytvářející náš život. Knihy. Vlastní knihy shromažďuji od nějakých dvanácti let. A stojí mi za to je mít v knihovně. Byť vím, že je už nikdy neotevřu. Probírání knihovnou před stěhováním je nácvik nanečisto likvidace vlastní pozůstalosti. Doopravdy nikdo vlastní pozůstalost nelikviduje. Ale já si to už trénuju. U cizího je to jednoduché. Z padesáti nalezených knih pro mě měly cenu dvě s tím, že když je vyhodím, taky se nic nestane. U vlastních knih… Škoda mluvit. Při třídění vlastní pozůstalosti nacházím věci, na které jsem dávno zapomněl a o nichž ani netuším, že je mám. Jéééé, to je fajn, to si schovám. A vím, že tímto okamžikem upadnou do zapomnění na další dlouhá léta, možná už navěky.

Vlastní pozůstalost je hlavně pohled do minulosti. A otáčet se za tím, co bylo, není dobrý nápad. Dávné radosti vyvolají nanejvýš úsměv, zatímco bahnem věků zanesené bolesti dokáží zranit i po letech. Skoro tři týdny jsem strávil vynášením cizích věcí z opuštěné chatky. Můj přístup k nim se během té doby měnil. Nejprve jsem vše pečlivě hodnotil pohledem Může se hodit, nebo ne?, což je samozřejmě ten nejstupidnější přístup, jež vede nikoli k odlehčení, ale naopak k dalšímu zasírání haraburdím. Protože tímto úhlem pohledu se může hodit cokoli. Až jsem dospěl ke správné otázce, která zní: Potřebuju to tady? A odpovídám si na první dobrou: Ano – Ne. I s rizikem omylu, že vyhodím něco, co potřebné je, a budu to pracně shánět. Není to náhodou podobné se všemi vztahy, které jsme během života absolvovali? 

Před chatou postupně vznikal tříděný odpad: Matrace a textil na jedné hromadě; vedle igelit, polystyren; pak staré nádobí; laminové desky z rozebraných skříní; rozbitý eternit ze střechy; překližky, laťovky a palubky – vše, co se dá spálit; a konečně to, co se může hodit/budu potřebovat. Všechno poznamenané časem, plísní, opuštěností. Jedna rada od zkušeného: Nevěřte tomu, že věci mají duši.

Likvidace haraburdí nemá konce a napadají mě přitom chmurné myšlenky, jak dopadne celá naše civilizace, když jeden člověk v tak krátké době dokáže vyrobit, nahromadit a vyhodit tolik věcí. A zřejmě marně si slibuju, že zbytek života už se těmto činnostem vyhnu…

Text a foto: Jiří Roth