Hluboko v mechanismu věčnosti to zarachtalo a hnací řemen se přesmykl na nové kolečko. Ztracený ve svém životě jsem našel své opuštěné místo.

Existují rodiny, které doma nemají ani papír a tužku. No vážně. Natož pak pravítko, kružítko, úhelník. Nemají nic, čím by mohli cokoli vytvořit. Nebo nemají nářadí. Jak to, že nemají šroubováky, kladívka, kleště, zásobu šroubků a vrutů, nemají žádné pilky, ani na dřevo, ani na železo, nemají hoblík nebo poříz, chybějí jim pilníky i rašple, dokonce nemají ani šmirglpapír. Nemají nic! Jsou odkázaní na ostatní, kterým musejí zaplatit. To já mám všechno. Co se týče dřeva, dokážu ho jakkoli obrábět, protože jsem na to vybavenej. U železa mi chybí svářečka. Tu nemám. Ale sváření je druh spoje. Co nejde svařit, jde sešroubovat. Nebo snýtovat. A na to jsem taky vybavenej. Mám vrtačku a vrtáky snad na každej materiál. Mám svou dílnu. Není to nic velkého, jenom prostor, kde mám uskladněné všechno, o čem tady mluvím. Říká se tomu soběstačnost. Mít čím povolit šroub nebo utáhout něco, co se viklá. Vyrobit cokoli, co stojí v obchodě peníze a vy víte, že to zvládnete během nedělního odpoledne za desetinu nákladů. 

Víte, když máte všechny tyhle pomůcky, tak musíte přemýšlet. Dostat se na kloub věcí. Pochopit, jak to funguje. Jaké mají materiály vlastnosti. Věděli jste, že šestka týbl odolá ve střihu šedesáti kilogramům? Nevíte vůbec, o čem mluvím, co? A ona odolá. To je už sakra odolnost. 

Vesmír mě vzal za flígr, otočil se mnou a jemně kopnul do zadku, takže jsem se ocitl v údolí, kde jsem nikdy v životě ještě nebyl, ačkoli je to od Prahy jen přes kopec. To údolí bylo zhmotněním mých představ, které se mi už několik let bez zjevného důvodu vždy před usnutím honily v hlavě. Viděl jsem v nich sám sebe, jak si upravuju jednoduchý dům, tak deset na pět, s velkou prosklennou stěnou obrácenou jižním směrem do údolí. 

Tenhle dům je otočený směrem jihovýchodním, do údolí, ale neshlíží na něj svrchu, a není to tak docela dům, jako spíš chata. Zděná, takže ne bouda, ale vlastně ani chatrč, i když strom, který jí při pádu rozdrtil střechu, ji do této kategorie poslal. Zůstanu u označení chata, alespoň do chvíle, než se z ní stane něco jiného. Získal jsem ji vlastně docela snadno od jednoho z bratrů, který ji spoluvlastnil a který mi jako dárek nechal ještě jednu. Takže mám dvě chaty, z jedné strany chráněné svahem, který je zároveň ohrožujícím faktorem, protože na něm rostou duby, jež vlivem sesuvů půdy snadno padnou, z druhé strany odkrojené potokem od louky, na kterou už navazuje o něco výše položená silnice. 

Až po ní pojedete, můžete mi zamávat, ale dovnitř vás zatím nepozvu. Chci si užít ten majetnickej pocit, že je něco jenom moje. Zatím jsem ho ještě nikdy nezažil. Když jsem nedávno objevil svoje zápisky z doby, kdy mi bylo nějakých -náct, dočetl jsem se, že mým největším přáním tehdy bylo nic nevlastnit. Už tehdy jsem věděl, že majetek jsou jenom starosti a kotva. To druhý převažovalo. Měl jsem pocit, že když člověk něco má, tak je k tomu připoutanej a nemůže si tudíž vychutnat svobodu. Byl jsem přesvědčenej, aniž jsem to někdy zkusil, že se pořízením majetku člověk o svobodu dobrovolně připravuje. A tyhle teze jsem sepisoval v době, kdy tu vládl tuhý socialismus a i při jízdě do pitomé NDR jste museli podstupovat ponižující hraniční procedury a podívat se na Západ prakticky nebyla šance. Takže jakápak tehdy svoboda že ano. Jenomže nic nevlastnit znamená omezenou možnost ovládat určité věci a okolnosti a dění v životě. Teď mám na mysli právě bydlení. Do vojny jsem bydlel u rodičů, po vojně v domě první ženy, po rozvodu v domě druhé ženy a po rozvodu… Ne, už k žádné další ženě. Ačkoli všechny byly ve sdílení svého majetku se mnou maximálně velkorysé, dopadlo to jedině tak, že jsem nahromadil neskutečnou haldu zbytných krámů – nejvíc knih –, nářadí, pomůcek, starožitností, obrazů, věcí cosemůžouhodit a samozřejmě hadrů. Já, kterej nikdy nechtěl nic vlastnit.

Takže teď mám dvě chaty. Jsou moje. Můžu s nima udělat, co chci. Co jenom já chci. Chodím po světě, v údolí jsou dvě polorozpadlé chaty a já si přemýšlím nad tím, co udělám jako první, co potom a co dál. Je to skvělý pocit. I když přímo na místě na mě občas padá beznaděj, ale stačí se donutit něco dělat a ona se rozplyne. Budu stavět. A budovat. A tvořit. Zdobit, zkrášlovat, vymýšlet, navrhovat. Mám pocit, že jsem vyzrál nad časem. Že jsem těm vesmírnejm hodinám tak zamotal hlavu, že nevědí, v jaký fázi jsem. Jirka? Ten si staví barák, to musí bejt mladej kluk. Když jsem byl mladej kluk, tak chlapi v mým věku měli tři roky do důhodu. Chacha, takovej já sem mladík. A stavím si barák…

Následující kapitolu čtěte zde.

Text a foto: Jiří Roth