Tempo, ve kterém se u nás doma realizují některé řemeslné práce, je více než rozvláčné. Od doby, kdy jsme před sedmi lety rekonstruovali koupelnu, chybí za bojlerem dvě obkladačky, protože by se musely oříznout, což je úkon, který se musí důkladně promyslet. A stejně, koho by napadlo koukat se nám za bojler, ne? Nové poličky do Kaččina pokojíčku přemísťujeme ze skříně v ložnici na skříň v chodbě (a v opačném gardu) zhruba co měsíc. Je přece třeba zodpovědně naplánovat, kam přesně budou nainstalovány a hlavně, musí se nejprve pořídit ty správné hmoždinky. A kdyby mě chtěli mučit Číňani, mají fakt smůlu – málokdo je tak adaptovaný na rytmické odkapávání vody ze sprchy rozléhající se v noci ztichlým bytem tak jako já…Takže, jaké bylo moje překvapení, když jsem tuhle po příchodu z práce našla v koupelně nově nainstalovanou zrcadlovou skříňku, kterou jsme zakoupili teprve před 14 dny.

„Tu skříňku jsi pověsil parádně, je to rovně, krásně to zařezává s horním krajem obkladaček, fakt boží. Akorát sis asi nevšimnul, že nejsem Ivana Chýlková? Vidím si v tom zrcadle jen vršek hlavy!“ (Prostě realita je teď taková, že chci-li se zahlédnout v zrcadle, musím balancovat na špičkách a absolvovat při tom řadu směšných protahovacích cviků…).

„Prosím tě nepřeháněj. Jsi si JISTÁ, že když se maluješ nebo češeš, musíš si u toho vidět až na prsa?“

Rychle jsem pochopila. Je mi přes 40, gravitace páchá nevratné škody, takže zrcadlo muselo jít radši o 10 čísel výš, abych se zbytečně nerozrušovala. On to byl vlastně akt milosrdenství.

Text: Klára V.

Foto: unsplash.com