V životě jsem to zažil už několikrát. A pokaždé to mělo stejný průběh bez ohledu na to, jak moc jsem se snažil. Takže teď se nesnažím pro jistotu vůbec. Vlastně se tím nijak nezabývám. Vím, že se to děje a vím, že jediný způsob, jak to nějak ovlivnit je, nechat tomu volný průběh. Mluvím tu o lidech, kteří se někam přistěhují. O náplavě. 

Z hlediska domorodců je každý nový příchozí na jedné straně vítanou atrakcí a na straně druhé zdrojem obav z narušení zažitých pořádků. A tak zatímco o nováčkovi vědí všichni vše, dokonce i to, co ani on sám, nováček jen obtížně začíná rozeznávat nové tváře a odhalovat tajemné předivo vzájemných vztahů. 

Houby v lese vyrůstají ze složitého a rozlehlého ekosystému podhoubí skrytého pod povrchem země a stejné je to se vztahy mezi lidmi v malé lokalitě. To nejhorší, co může nováček udělat, je, že začne vyhodnocovat vztahy na základě povrchního poznání svého okolí. Jenom tím vžene sám sebe do pasti. Další chybou je, myslet si, že bude přijat. Nebude. Patrně nikdy. Může být tolerován, možná uznáván, když udělá něco pro ostatní obdivuhodného, ale jen těžko se mu podaří zařadit do pevně daného svazku lokálního společenství. 

Když se objeví na vsi někdo nový, vzbudí zvědavost. Několik jedinců se s ním vydá seznámit. Jsou přátelští a horlivě nováčka zasvěcují do místní komunity. Vyprávějí mu, kdo krade, kdo je ožrala, kdo mlátí manželku, kdo, co, kde a kdy provedl. Nováček má pocit, že ho komunita přijímá a slepě věří všemu, co se mu říká. Bohužel se pak podle toho i chová, čímž si přivodí jenom nesnáze, když zjistí že ti lidé jsou ve skutečnosti úplně jiní. Někteří místní nováčkovi dokonce pomáhají, což nemá nic společného s nějakou dobrotou. Všechno, co se kolem nováčka děje, je jenom jeden velký test, v němž neobstojí. Bude muset uplynout spousta let, než si na něj ostatní zvyknou a vezmou mezi sebe s tím, že při jakékoli krizové situaci mu připomenou, že je jenom náplava.

V životě jsem tohle všechno zažil už několikrát. Naposledy jsem se zařekl, že už nikdy. Že na tomhle místě už dožiju. Nevyšlo to. Možná už moje první odstěhování z domova zažehlo nějaký skrytý doutnák, který exploduje vždy, když mám pocit, že jsem se usadil. Na posledním místě jsem vydržel šestadvacet let. Stalo se mým domovem. Vytvořil jsem si kruh známých, s nimiž jsem trávil svůj čas. Někteří se opravdu stali mými přáteli. Někteří jsou na mě naštvaní, že jsem odešel. Berou to jako zradu. Chápu je. Přišel jsem, cizí, mezi ně – a oni mě přijali. Trvalo to deset let, ale přijali. A já teď odešel. 

Nikdy jsem nebyl k novému místu vázán majetkem. Vždy jenom vztahem. To se teď změnilo. Přišel jsem sám do místa, kde jsem si koupil baráček. Nejbližší soused je ode mě dvě stě metrů. Vesnice, u které stojí moje chata, má šest stavení. V každém z nich někdo je. Neznám ty lidi. Nejsem aktivní v seznamování. Zatím se sžívám s místem, které jsem si vybral. Na tom mi záleží. 

Nedívám se dál než na druhý konec louky. Dva lidi si mě už přišli prohlídnout. Další mě viditelně ignorují. Slušně zdravím – jsem přece jenom nový. Někdo odpoví, někdo ne, někdo se raději otočí, aby nemusel reagovat vůbec. No a co. Je to přirozené. Nepochybuju, že o mě vědí všechno, dokonce i to, co já ne. 

A já si pěstuju samotu se vším, co k tomu patří. 

 

 

Text: Jiří Roth
Foto: Egor Myznik / Unsplash.com a autor

Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.