Milí příští obyvatelé této planety,

Nikdy jsem nepochopil, čemu nás učili už v nedělní škole: Že má být člověk pravdomluvný, slušný a zdvořilý. Když se rozhlédnu kolem sebe, nikdo se tak nechová a naše civilizace podle všeho náramně vzkvétá, z čehož mi vyplývá, že pravý opak je pravdou. Všichni musíme být lháři a pokrytci, jinak se ta naše společenská struktura rozpadne na kousky. Samozřejmě mluvím z vlastní zkušenosti, nemám ani páru, jak to bude za sto let, ale soudě podle toho, jak jsem poznal lidstvo, nebude to jiné. 

Když jsem začínal s psaním povídek, potřeboval jsem nějakou inspiraci. Chodil jsem proto všude tam, kde bývalo pohromadě více lidí, dával se s nimi do řeči a poslouchal jejich příběhy. S těmi jsem si pak hrál a přizpůsoboval je tak, jak jsem potřeboval. Stavěl jsem si na jejich základě svoje vlastní příběhy tak, aby bavily především mě. A když jsem se naučil tímto způsobem pracovat s cizími příběhy, vyzkoušel jsem to i s vlastní realitou. Ostatně věřím, že to tak dělá každý – vždyť co jiného jsou lži, které vypouštíme z úst, než snaha o přizpůsobení reality vlastním zájmům a potřebám? Lže každý, a kdo říká že ne, tak lže. Když si tohle uvědomíte, bude se vám mnohem lépe kráčet světem, protože budete vědět, že nic není pravda, a tudíž vás nemusí v ničem nic omezovat. Nakonec veškerá omezení si člověk stanovuje sám a pak se diví, že je tak omezený.

V životě jsem poznal jen jednu zásadní překážku, kterou někdo může nazývat osud, jiný přirozený výběr. Byly to všechny ty zákeřné nemoci, které mě zbavily lidí mně drahých. Tváří v tvář jejich osudu jsem pochopil, že na ničem pozemském vpravdě nezáleží a že co člověk neprožije teď hned, později se mu už nemusí podařit. Čekání na něco až… je jako ona zhoubná choroba, protože každé plané očekávání přináší jenom zklamání. Radost přináší pouze moment překvapení, ovšem očekávat, až vás někdo nebo něco překvapí, je stejný nesmysl jako odkládání prožitků na lepší časy.

Naučil jsem se překvapovat sám sebe a každý den jsem byl zvědav, kam mě má rozhodnutí a nápady zavedou. Pravda je, že ne vždy to mé okolí kvitovalo s povděkem, o čemž svědčí i mé uvěznění kvůli zpronevěře osmi set dolarů. Dostal jsem od soudu trest ve výši pěti let, z čehož mi vyšlo, že rok života má cenu sto šedesát dolarů. Mimochodem, svého času jsem v zaměstnání pobíral plat sto dolarů za měsíc, na sklonku života jsem bral sto dolarů za jednu povídku. Z toho vyplývá, že hodnota všeho na tomto světě se ohýbá podle toho, jak kdo potřebuje, a jen blázen tomu nečinně přihlíží a nesnaží se urvat si něco pro sebe.

To, co se vám tu trochu krkolomně snažím sdělit, je, že času má každý jen odměřené množství a jeho mrhání je jediný skutečný hřích, jaký člověk může spáchat. O to horší, že ho páchá sám na sobě. Je škoda nevyužít každou vteřinu svého života a nevzít si dostatek toho, co nabízí. Ohleduplnost je namístě pouze tehdy, když nám osobně přinese potěšení. Je to dárek, který někomu věnujete, abyste se potěšili jeho radostí. Radost by měla být vaší největší životní motivací. I za cenu toho, že vás ostatní závistivci neschopní dosáhnout vlastního potěšení budou nazývat zlým člověkem. Vy sami ale víte, že nejste zlý člověk, ale dobrý člověk, a tím pádem je zlo jen další lží, která nás životem provází. Proto ani lež není zlo, a vám tudíž už nic nestojí v cestě k tomu, abyste se oddávali potěšením, jež si sami nachystáte.

Váš

O. Henry

William Sidney Porter

1862–1910

Autor povídek, který byl svého času označován jako Guy de Maupassant Ameriky, má na kontě více než tři stovky povídek, jež si kvůli svým překvapivým a šťastným koncům získaly doslova miliony čtenářů. Než se ovšem propsal k tak masovému uznání, prošel si spisovatel, známý po celém světě jako O. Henry, několika povoláními, kterými se více či méně úspěšně snažil živit. Byl drogista, kreslič v pozemkovém úřadu nebo bankovní úředník. Posledně jmenované místo se neblaze zapsalo do jeho života, neboť v peněžním ústavu zpronevěřil peníze. K prvnímu soudu se nedostavil, když den před tím impulzivně odjel do New Orleansu a odtud do Hondurasu, kde pobýval zhruba půl roku. Seznámil se tam s Al Jenningsem, který právě ukončil kariéru železničního zloděje, a společně cestovali po Střední Americe. Jeho žena ovšem těžce onemocněla, takže se vrátil do Ameriky a po její smrti se nechal poslat do vězení na pět let. Odseděl si ale jenom tři roky. Už během svého zaměstnaneckého období začal psát a publikovat povídky. Na celý rok se stal majitelem časopisu The Rolling Stone, který ovšem zkrachoval. Po propuštění z vězení se seznámil osobně s nakladateli, kteří publikovali jeho povídky, ale neměli ani páru o tom, že jejich autor je posílá z věznice. Aby jim byl blíže, přestěhoval se do New Yorku a tři roky před smrtí se oženil s dětskou láskou, která ho ovšem brzy opustila. Těžký alkoholik O. Henry zemřel na cirhózu, cukrovku a zvětšení srdce. O. Henry je mimo jiné autorem výrazu banánová republika, který se v jím uvedeném významu používá dodnes.

 

Text a ilustrace: Jiří Roth