Znám spoustu mužů, kteří mají dodnes v domku nebo bytě u rodičů svůj mládenecký pokoj. Jakoby se nikdy neodstěhovali. A znám spoustu mužů, kteří ho nemají a nahrazují si ho jinak – třeba zařizováním chalupy. Jsou to muži, kteří si založili vlastní rodiny a žijí tedy ve svazku. Ve svazku plném ústupků a kompromisů. 

Každý takový svazek začíná budováním bydlení, zařizuje se kuchyň, dětský pokoj, obývák, vše tak, aby sloužilo rodině a mamince. A taťkové se postupně uklidí do garáže nebo dílny, ti šťastnější do pracovny. Ale i pracovna je riziková, protože tam chodí maminka. Nejbezpečnější je garáž, protože tam jsou věci, kterým ženy obvykle nerozumějí, jenom nějak cítí, že jsou asi důležité pro chod domácnosti. Soužitím s manžekou a dětmi muži rozhodně nepřicházejí o potřebu mít vlastní nedotknutený kus planety Země jenom pro sebe a zařízený podle sebe. 

Prošel jsem hodně takových prostorů a v každém z nich panoval jasný řád vytvořený a spravovaný majitelem. Soudím, že to je jediné místo, kde můžete odhadnout charakter toho druhého. Kromě golfové hry ovšem. Na první pohled poznáte, jak je ten člověk pořádný, šikovný, čestný, hodný nebo zlý. Přečtete ho podle prostředí, které si zařídil výhradně podle sebe. 

Je to zvláštní pocit, když v poslední třetině nebo spíš čtvrtině života se člověk dostane k úkolu vybudovat si vlastní prostor. Když se ohlédnu, zjistím, že jsem tuto planetu už docela dost zaneřádil nejrůznějšími zbytnými věcmi, které nepoužívané a patrně i do budoucna nevyužitelné zabírají odkladné prostory jako sklepní chodby nebo půdy tam, kde jsem bydlel. Buduju si vlastní prostor a mám úzkost z toho, že bych ho měl zasekat takovou kupou krámů. Když se procházím po prostoru třiceti metrů čtverečních, je mi jasné, že dovnitř půjde jen to nejnutnější. Nejnutnější z mýho sobeckýho pohledu. Spousty věcí se budu muset zbavit, na což se začínám psychicky připravovat. Mám ještě v živé paměti tu nekonečnost, když jsem vystěhovával a likvidoval věci po bývalém majiteli. A tak oprostění se od zbytného majetku je zřejmě úkolem pro příští rok. 

Těším se na tu fázi samotného zařizování, ke které mám ještě poměrně daleko, ale mnohem blíže než na začátku. A těším se, až si do svého prostoru budu zvát mně blízké. Třeba poznají, co jsem vlastně zač. A možná to poznám i já.

Text: Jiří Roth
Foto: Palash Jain a Garin Chadwick/Unsplash.com

Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.