Když ráno zazvonil budík, Marek se vůbec nemohl zorientovat a vybavit si, kde vlastně je. Než se mu podařilo vykopat se z postele, Eva už dávno chystala snídani. Nejdřív se bál, že jeho výčitky svědomí za to, že se dopustil nevěry, budou tak silné, že bude muset bojovat s pokušením ke všemu se Evě přiznat. Ale Adélka předvedla toho rána ukázkovou hysterickou scénu, takže na nějaké sebezpytování nebyl vůbec prostor.

„Já chci tu růžovou sukni!“ vřískala. Eva jí nejdřív trpělivě vysvětlovala, že letní sukni nemůže nosit, když je venku minus sedm, ale jak se přibližoval okamžik odjezdu do školy a práce, trpělivost ji rychle opouštěla. „Prosím tě, můžeš mi s nima pomoct, nebo tam budeš sedět jako tvrdý y a čumět doblba?“ houkla na Marka, kterému čelní kostí cloumala kocovina. Ani se ho nezeptala, jak se včera měl nebo jaký byl večírek.

Pozoroval ji, jak maže holkám ke svačině housky s máslem. Na sobě měla bledě modré seprané pyžamo, kterému už se začínaly třepit lemy, a prsa bez podprsenky jí zplihle visela. Nemohl si pomoct, aby se mu nevybavily pevné a plné prsy Karolíny, které měl jen před pár hodinami v rukou.

„Nemůžeš je srovnávat. Karolína nikdy nebyla těhotná a nekojila,“ přesvědčoval se v duchu, ale okamžitě si také našel sám pro sebe protiargument: „A kdo Evu nutil, aby kojila několik let v kuse? To byla přece její volba!“

Nebylo to příjemné ráno. Marek logicky neočekával, že mu Eva s dvěma dětmi za zády bude přikládat studené obklady na kocovinu, stejně jako to udělala ráno po jejich svatbě. Ale ten absolutní nezájem o to, co předchozí večer zažil, s kým se potkal nebo o čem si povídal, se ho dotkl. Jistě, každodenní ranní provoz je ubíjející, ale kdyby se Eva jen trochu víc snažila, nemuselo se jejich manželství smrsknout na housky s máslem a seprané pyžamo.

Těsně před odjezdem se ještě lehce pohádali o to, kdo z nich měl poslat zálohu na školu v přírodě, na kterou sice holky odjížděly až na konci června, ale škola požadovala platbu už v půlce prosince. Marek si byl absolutně jistý, že mu Eva slíbila, že tisícovku za každou dceru pošle na účet školy sama.

Jenže když jí to řekl, reagovala zcela neadekvátně a okamžitě na něj zaútočila: „A proč bych to asi tak říkala? Máš pocit, že toho mám na starosti málo? No jasně, starám se o domácnost, děti, chodím do práce, tak proč bych ještě nezařídila i to ostatní, co?“

Marek v tom rozpoznal skrytou výčitku, že ona se stará o děti a o domácnost víc než on. Vytáčelo ho to na maximum. Někdy měl pocit, že Eva si myslí, že si snad chodí do práce odpočinout a nejspíš polovinu pracovní doby sjíždí porno na internetu a tu druhou polovinu proklábosí s kolegyněmi u automatu na kafe nebo co. Ona sama dělala jen na částečný úvazek, aby stíhala vyzvedávat holky ze školy. Ale i to byla její volba. Marek své ženě několikrát nabízel, že si můžou najmout chůvu, pokud by se chtěla vrátit na svou původní vedoucí pozici v nadnárodní firmě. Eva to ale striktně odmítla s tím, že si nepořizovala děti proto, aby se jí o ně starala nějaká cizí ženská.

Stejně tak to byla ona, kdo toužil po tom, aby prodali svůj pohodlný byt v rezidenční čtvrti a koupili domek na okraji Prahy. Je pravda, že Markovi to tenkrát připadalo jako docela dobrý nápad. Říkal si, že děti budou mít k dispozici zahradu, celá rodina bude mít víc místa než v bytě, a vůbec pro něj měl dům větší prestiž než obyčejný byt. To všechno byla pravda, nicméně platili za to hodinami v zácpách při dojíždění do centra a nekonečným sledem povinností, oprav a prací spojených s domem a zahradou. Od té doby, co odešla na mateřskou, se Eva chovala, jako kdyby veškerá tíha rodinných povinností ležela jen na ní a Markův přínos ve formě pravidelných splátek hypotéky, sekání zahrady, servisování aut, času stráveného s dětmi a stovky dalších věcí byl naprosto zanedbatelným vkladem.

„Takže je to samozřejmě zase moje chyba, že jo?“ odsekl Marek podrážděně.

Eva už neodpověděla a místo toho začala probírat s Nikolkou a Adélkou, co budou dělat o víkendu. I přesto, že věděla, že tím Marka vydráždí ještě víc. Protože to je opravdu konstruktivní řešení problému – přestat mluvit. Jestli měl doteď nějaké výčitky svědomí z toho, co se stalo v noci, už ho úplně přešly. Zbyla jen neurčitá podrážděnost a pocit, že si za to Eva vlastně z valné části může sama.

„Doufám, že dneska přijdeš domů nějak dřív. Nezapomeň, že Nikolka potřebuje pomoct s tou geometrií,“ houkla na něj, ještě než nasedl do auta. Tentokrát pro změnu neodpověděl on.

Text: Barbora Vajsejtlová

Foto a repro obálky: Kelly Sikkema na Unsplash a Cosmopolis

Z knihy Bokovka, Nakladatelství Cosmopolis, 2020