Mužská věc 50. Ta druhá – část 13. Hlavně si pořádně oddechnout

Kdybych své plány na zimu napsal na papír, poletovaly by teď lehounké částečky z jeho popela kolem mé hlavy. Všemožné okolnosti mě zaklely ve spárech velkoměsta a moje pobyty na chatě se změnily v letmé návštěvy. Byl jsem z toho nervózní, bral jsem to jako zradu na příteli a zároveň jako důkaz mé neschopnosti zorganizovat si účelně čas.

Objevil jsem se tam v průběhu prosince. Pršelo a půda už odmítala přijímat další množství vody do svého nitra. Auto jsem nechal na silnici a vydal se v holínkách přes louku, která se lehce pohupovala v bluesovém rytmu. Odemkl jsem mříž a vstoupil dovnitř. Plechová střecha ozvučovala měnící se rytmus deště. V přízemí bylo sychravo a chladno, ale nahoře v mansardě bylo útulně. Dřevo teple dýchalo a vytvářelo pocit bezpečí. Stavem domu jsem byl překvapen. Přes pošmourné a nevlídné počasí vypadal docela vesele. Chvíli jsem s ním pobyl a odjel zpět do města.

Viděli jsme se znova až těsně před Vánoci. Potřeboval jsem stojánek na stromeček. Bloumal jsem v útrobách domku a dával dohromady materiál na jeho výrobu. Nijak jsem nespěchal, chtěl jsem být s domem co nejdéle. Nastartoval jsem elektrocentrálu a začal vyrábět. V tu chvíli jakoby se domek zarazil. Když se ale moje tvůrčí činnost zjevně netýkala jeho, zaradoval se. Cítil jsem, že se mu nechce do žádných velkých akcí. Strávili jsme spolu asi tři hodiny, když jsem se s ním rozloučil a popřál hezký konec roku. 

Během ledna jsem se za ním stavěl několikrát, vždycky jen na chvíli, maximálně na hodinu. Bylo to v době, kdy se údolí přikrylo bílou duchnou a tiše odpočívalo. Rozmístil jsem v okolí krmítka, abych tam naučil lítat ptáky. V domě bylo chladno, ale sucho. Tím, že jsem nestihl na podzim všechny stavební práce, proudil celou zimu domem čerstvý vzduch blahodárně působící především na jeho stěny dlouhá léta smáčená dešti a vlhkostí pronikající dovnitř poškozenou střechou. Zaradoval jsem se, když jsem si uvědomil, co jsem tím způsobil – dům vyschl! Nikde ani stopy po mokrých mapách na zdech, po upocené podlaze, po zapařeném stropu. A hlavně dům důkladně odpočívá.

To my, lidé, neumíme. Důvod, proč jsem na baráčku nic neudělal a jen zřídka ho navštěvoval nebyl ten, že bych sám odpočíval, ale protože jsem měl hromadu jiné práce. A teď na sklonku zimy, mám práce ještě víc. Zároveň vnímám, jak jsem uvnitř unavený. A to bych měl na jaře s elánem nastoupit k dalším stavebním pracím. Uklidňuje mě jen vědomí, že ten můj frmol slouží k tomu, abych vydělal nějaké peníze, které obratem vrazím do stavby. 

Hlavně cítím, že mezi námi funguje symbióza. Domek čeká na moji iniciativu a já se těším na jeho otevřenou přátelskou náruč. Doufám, že se vzájemně nezklameme. Jaro už je na dohled!

 

Text a foto: Jiří Roth