Bylo to jako ospalé zamžourání nebeské báně, krátké pootevření oka, které způsobilo, že najednou slezl všechen sníh a teploty se líně vyšplhaly k deseti nad nulou. Stál jsem před chalupou a rozhlížel se kolem. Vlevo pod stromem, kde byl ještě zbytkový koláč sněhu, se nad ním hrdě vypínaly tenké zelené krčky nesoucí hlavičky bílých květů. Sněženky. Loni jsem je tu viděl taky.

Přešel jsem o kus dál a najednou jako bych se ocitl na stejném místě o rok dříve. Támhle je sněženek, že by se daly sekat kosou. Žluté květy talovínu u lávky přes potok, kterou jsem přemístil, abych do nich nešlapal, už probudily první včelu a fialové lístky krokusů v místě, kde zbytek roku rostou kopřivy a kostival, chtěly tvrdit, že jaro na sebe nenechá dlouho čekat.

Uvědomil jsem si, že se kolo času jednou otočilo a že pro mě je to poprvé, co tu budu zažívat opakování projevů přírody. Vyndal jsem si ven židli a posadil se na ni. Nade mnou se tyčil modřín, jehož větvičky začnou brzy vystrkovat štětky čerstvého jehličí. Buky všude kolem nasadí listy jako poslední. Stejně jako loni. 

Popadla mě chuť trochu to okolí po zimě upravit. Natahal jsem vše, co hoří, na hromadu a zapálil to. Měl jsem chuť někomu poděkovat, že jsme ve zdraví přečkali zimu, ale nevěděl jsem komu. 

Stranou stojí dlouho nepoužívaná kadibudka. Loni jsem nenašel sílu ani odvahu pustit se do její úpravy nebo likvidace, teď, jak tu hořel oheň, jsem z ní natahal alespoň rozpadlé dveře a přiložil jimi. Kadibudka je otočená dveřmi ke svahu. Z mého pohledu je to nepřirozená orientace, protože nemám rád, když sedím zády k otevřenému prostoru. Vím, že ji z tohoto důvodu nebudu moci používat, a jestli zde zachovám toto místo odkládání přebytků, budu ji muset otočit.  

Obcházel jsem kadibudku, zamyšleně v hlavě probíral varianty dalších kroků a dostal se do místa, kde se ve stráni kdysi dávno utrhl strom. Vyvrácené kořeny tam byly dosud – otočené kolmo a zbytek kmenu vypadal jako obrovský oj polámaného vozu. Napadlo mě, že ho odříznu a v této zátoce utvořené polomem… Nevím, jak to máte vy, ale já jsem hodně citlivý na vnímání prostoru. A tady na tomto místě jsem cítil, že proudí jakási energie. Byť tu byl důkaz o zrádnosti zdejších svahů, které nedokáží udržet vzrostlé stromy, cítil jsem se tu v jakémsi zvláštním bezpečí. Je to jenom malý výkus do stráně, ale stačí to, abych vnímal ochranu ze tří stran, když tu čtvrtou hlídám svým pohledem. 

To místo je stranou a přece součástí celku. Vzpomněl jsem si na nějaký článek pojednávající o uctívání božstev v pohanských dobách. Pohané měli vybudované svatyně, což byla podobná místa trochu stranou, aby tam náhodně nikdo nevešel, přesto na dosah, když bylo potřeba rozmlouvat s bohy. Pohané měli bohů hodně, pro každý přírodní jev měli svého boha. Dnešní ateista se tomu může smát nebo tím i pohrdat, ale mně v té chvíli přišlo najednou důležité, abych měl místo, kam mohu jít poděkovat za to, že jsem přežil ve zdraví zimu. 

A tak ve chvíli, kdy na ciferníku mého života velká ručička opsala další kruh, zatoužil jsem po spojení s vesmírem prostřednictvím tohoto místa. Tady bude moje svatyně.

Text a foto: Jiří Roth

Předcházející kapitolu najdete zde.
Následující kapitolu čtěte zde.