„Tys nikdy neslyšel slovo ,přesah‘, tati?“ Osmiletý Filip měl oči ještě větší než obvykle a čtrnáctileťák Max se mnohoznačně pousmál.


„Ale ne!“ zvýšil jsem hlas až k zoufalství. „Já ho jen neslyšel v tomhle… V týhle… sémantický situaci!“


„V jaký sé… v jaký v situaci?“ Filipovy oči už nemohly být větší.


„Tys o tom nikdy neslyšel?“ vrátil jsem mu to. Trochu se mi ulevilo, aniž bych docela přesně věděl, jestli něco jako sémantická situace vůbec existuje, přestože jsem kdysi vědu o znacích a jejich významech pečlivě studoval.


„Ježiš tati,“ ozval se Max. „To neví nikdo.“
„Někdo určitě jo,“ oponoval jsem.


„A co je teda semenická situace?“ ozval se Filip. „Něco když se sázej kytky?“


„To je jako když…“ získával jsem čas… „Jakože co to v tomhle kontextu znamená!“


Znovu jsem se propadal k zoufalství a modlil se, aby se nikdo nezeptal, co je to kontext. Zvlášť aby se na to nezeptal Max, protože jeho šance dostat se gymnázium by tím trochu vybledly – i když v kontextu roční on-line výuky by se to možná dalo pochopit.
„A proč teda říkáš, že to slovo ,přesah‘ neznáš?“ nedal se Filip.
Jemně jsem zavrtěl hlavou jako muž, který už od života nic nečeká, a znovu sklopil zrak k textu. Byla tam různě podtrhaná slova a výroky, které ohledávaly strukturu verše, souvětí, vět a podobně. Byla to pečlivě nebo horečně vybíraná slova a básníci minulosti si možná při jejich tvorbě natrhávali bílé košile na prsou. Pravděpodobně je psali při svíčkách nebo petrolejkách, zatímco o patro výš, o ulici dál, nebo přímo ve vedlejším pokoji někdo umíral na nějakou dnes už zkrocenou chorobu. Nebo zrovna skončila válka a pod okny procházel svatební pochod. Nebo někdo zaklepal na dveře a vešla – Ne, dost. Tohle jsou nepřípadné myšlenky naznačující nesoustředěnost a nepochopení situace. Neschopnost přimknout se k prioritě okamžiku. Tak znovu.


Čemu se v těch verších říká „přesah“? Ten kus souvětí bez podtržení? Dá se to přečíst dole v instrukcích a pak se nahoře znovu zamyslet nad podtrženou větou.
„Tak co, tati? Rozumíš tomu? O co tady teda jde?“ ozval se Max.
Snažil jsem se to pochopit, opravdu. Soustředit se na vcelku jednoduchý úkol. Ale nešlo to. Slova se rozpojila, mozek se odmítal namáhat způsobem, který jsem se mu snažil vnutit. Mozek chtěl pracovat na něčem docela jiném, pokud se to dá vůbec nazvat prací.
„Pudeme si teda o víkendu zalítat s tím modelem?“
„Nech toho, Fildo, tohle je důležitý,“ neřekl jsem já, ale Max, jak jsme ho to jako rodiče naučili. Teď je důležitý tohle a pak, až se ta důležitost vyčerpá, zase něco jiného – tak jsme mu to nalhali, aby se do jeho rozbředlé pubertální existence vloudila struktura.
„Pudeme, Fildo,“ řekl jsem a s pohledem na Maxe zapochyboval, jestli se naše role neobrátily. Jako když jsme byli běhat v Prokopáku, zpruzelému Maxovi se zrovna chtělo důstojně jít a já kolem měl vířil a běhal jako netrpělivý kluk. (A taky mi byla kosa.) Teď jsem slyšel v jeho větě sám sebe – a moc se mi to nelíbilo. 
Ještě jeden pokus. Takže tahle část je podtržená a ta další slova ne, to musí něco znamenat, přece nejsem idiot – ale když si to přečtete celé, dostanete kus básně.

Matně, šeře trčí keře, jak se zvolna dní…

A pak instrukce:
Za přesah nepovažujeme případy, kdy je souvětí rozděleno tak, že…
Ne. Konec. Mozek to definitivně vzdal a já jsem naprosto přesně pochopil, co Max myslel tím, když říkal, „že mu někdy při písemce mozek vypne“. A co měla na mysli jeho učitelka ve druhé třídě, když řekla, že se „někdy při matice Maxík prostě jen tak kouká ven z okna, jak prší“.
No tak jo. Když to vzdal můj mozek, nechal jsem to plavat taky. Tak trochu jsem začínal tušit, co je přesah, ale vykašlal jsem se na to, protože jsem si zrovna vzpomněl na báseň od Charlese Bukowského. Jmenuje se „Předpověď počasí“.

Myslím, že v nějakém španělském městě zrovna teď
 prší


zatímco já se cítím takhle
 mizerně;

rád o tom tímhle způsobem
přemýšlím.


pojďme do nějakého mexického zapadákova – zní to krásně…

Taková báseň. My se tady teď nervujeme, nadáváme na on-line svět.  Očkování zrovna nesviští, zkoušky na střední se zase o něco vzdálily a z covidového pokoje ve Střešovické nemocnici před nedávnem sotva vyvázl náš rodinný kamarád, zatímco jeho spolupacient filosof Jan Sokol, který kdysi učil Maxovu a Filipovu mámu, na vedlejší posteli umřel. Všude se stahují smyčky. Strachujeme se, jestli se Max dostane na gympl a co budeme dělat, když se tam nedostane, a já jsem nikdy neslyšel, co v konstrukci verše znamená přesah, i když jsem přesahoval, kam to jen šlo, a mám vysokou školu a ještě kousek navíc.

Ale taky se rád dívám z okna a nechám mozek, ať si dělá, co chce. Zvlášť při matematice. A daleko za sklem, mimo dosah smyček všeho druhu, možná někde ve Španělsku nebo v Mexiku nebo bůhvíkde zrovna teď prší. Zní to krásně, jak říká Bukowski, ale je taky fakt, že plný počet bodů z češtiny a matematiky je dohromady stovka.

Je fakt, že nevidět spolužáky, když je vám čtrnáct, je otrava. Kopat si sám míčem do zdi, skutečné i virtuální, je nakonec stejná nuda. Ale taky je fakt, že prší i v Česku a dá se tu normálně chodit v dešti. A dá se tu chodit rychle, a lesem i městem, a to taky nezní špatně.
„Kašleme na to, Maxi,“ řekl jsem slušně a odložil papír, „jdeme si zaběhat. Fildo, chceš s náma?“
„Jooooo!“
Chvilku se zdálo, že zkušební test od Cermatu nad námi vyhrál. Že se všichni zasekneme hned na první úloze – a bude to za nula. Ale tentokrát jsme byli chytřejší.

Text: Dalibor Demel

Foto: archiv DD