Jakmile nemá muž žádné zázemí, žádné místo na planetě, kde se může kdykoli ukrýt a pobýt jak dlouho bude chtít a neohlížet se na nikoho a na nic, pak je odsouzen k věčnému hledání sama sebe. Tohle je příběh muže, který si až během sestupu do údolí smrti uvědomil, že se dá ještě leccos napravit.
Od března, kdy jsem naposledy psal o chajdě, jsem zdolal svou první povodeň, která způsobila, že příjezdová louka nevyschla prakticky celý rok, posekal a usušil jsem spoustu trávy – sena a udělal fůru věcí uvnitř i venku. Ale hlavně už jsem tam začal příležitostně bydlet. Jakmile máte střechu nad hlavou a dobrý polštář pod ní, jde to samo.
První noc, která se mi zapsala do paměti, byla noc, kdy se pálí čarodějnice. Seděl jsem u ohně, jehož plameny s chutí požíraly shnilá prkna stržená ze staré promáčené střechy domu a domýšlivě se sápaly k noční obloze. Mám ohniště v místě, kde když zvednete hlavu, vidíte kruhový průzor tvořený větvemi vzrostlých listnáčů, a pokud je jasná obloha, můžete pozorovat hvězdy. Což na čarodějnice nebylo. Za to bylo všude kolem hrobové ticho. Ani psi z nedaleké vsi neštěkali, ani ptáci nekvíkali, prostě nic. Jen nekonečné ticho a tma. V deset hodin začalo pršet, takže jsem zalezl dovnitř a čarodějný večer ukončil u velkého okna s výhledem na louku. A právě tehdy jsem si uvědomil, že bych chtěl svou chatu s někým sdílet. Neměl jsem na mysli člověka, ale nějaké zvíře. Ne zvíře, chtěl jsem kočku. S kočkama žiju od svých třinácti let. Musím si pořídit kočku, slíbil jsem si a usnul.
První pokus se uskutečnil asi za měsíc. Dostal jsem hned dvě koťata. Vyrůstala sice na statku, ale byla hodně plachá. Když jsme je chytali, prokousnutý prst a podrápané ruce dávaly tušit, že to budou i hodně divoká a nespoutaná zvířátka. Měl jsem plán, že je zavřu do chaty, nechám je tam pár dní zavřené, budu je jezdit krmit, a až si zvyknou, budu je pouštět i ven. Jaká domýšlivost ve mně vůči těmto tvorům. Jakmile jsem pustil koťata z převozní klece, oběhla místnost, objevila malou skulinu mezi obvodní zdí a střechou, vyskočila těch dva a půl metru a zmizela. Není mi souzeno, pomyslel jsem si. Co se s koťaty stalo, se asi už nikdy nedozvím. Litoval jsem, že zvolila svobodu, která v jejich případě zřejmě znamenala smrt.
V říjnu mi nabídla sestra ze střediska, kde jsem si léčil zlomeninu ruky, malé kotě. Zvyklé na lidi, zvyklé na mazlení. Zajásal jsem. K vyzvednutí za měsíc. Donutilo mě to dodělat vnější úpravy chaty tak, že nemohlo utéct. Nastal den, kdy jsem si ho měl odpoledne vyzvednout. I zajel jsem dopoledne ještě na chatu, abych něco dodělal. Klečel jsem na podlaze a řezal nějaký kus dřeva, když jsem zaznamenal jakýsi pohyb. Z křesla, kde jsem měl odložené nějaké hadry, se zvedla kočičí hlava. Co to… Co tady děláš? Kočka pomalu sestoupila z křesla a když slyšela můj vlídný hlas, přišla ke mně a začala se lísat. Pohladil jsem ji. Začala vrnět a skočila mi na klín. Olízla mi tvář. Dal jsem ji na zem a odběhl pro taštičku s kočičím žrádlem. Měla hlad, protože to celé vdechla za necelou minutu, a znovu se začala mazlit. Čas běžel, tak jsem kočku požádal, aby tu na mě počkala. Odjel jsem do města, vyzvedl si kotě a odvezl ho na chalupu. Oba tvorečky jsem pak seznámil. Malej byl vděčný, že vidí kočku, velká prskala, protože cítila vetřelce.
Toho dne jsem spal na chalupě, kotě pod spacákem přitisklé k hrudníku a cizí – teď už naši – velkou kočku stočenou u hlavy. Přítomnost těch chlupatých šelmiček zcela změnila běh času i moje zažité všednosti. Tohle místo definitivně přestalo být opuštěné.
Text: Jiří Roth
Foto a ikona: Jiří Roth
Předcházející kapitolu najdete zde.