Když chvíli před stmíváním vyběhnete na dvanáctikilometrový okruh po kraji, v době, kdy nikdo neprojde jen tak beze stop, mysl se každou chvíli vydává na mnohem delší cesty. Auta v příkopech, ani kluky ve vytuněných škodovkách, kteří si z někdejšího letiště pro práškovací letadla udělali smykovací autohřiště, jsem nefotil. To první, protože mi to bylo blbý a smykaře proto, že bylo bezpečnější co nejrychleji prosprintovat kolem a zmizet. Jenže pak se objevila ta krev.
Výjev, který probouzí morbidní fantazie. Co se tady stalo? Srna? Zajíc? Nebo snad…
Lidské, psí a srnčí stopy v podezřelém propletení až na hlínu. Hrál si tu někdo se psem? Měl psa na vodítku a nechal ho štěkat na srnu, která na tom místě stála dřív a utekla do lesa? Nebo snad…
A tady? Pejsek dostával piškot a skákal radostí? Nebo snad…
Stopy malých, nejspíš ženských bot vedou do hlubokého temného lesa. A co tam vlastně hledaly? Došly, kam chtěly? Nebo snad…
Je to opravdu jen vzdálená záře Hradce Králové nad jezerem? Co ta rudá barva na východě znamená? Má to být znamení? Nebo snad…
Konečně doma. V dálce jasné stopy blížících se Vánoc. Nebo menší verze blízkého setkání? Nebo snad… Ne, tady je to jasný.
A po přestálém dobrodružství bylo nutné zachovat chladnou hlavu a tělo ve společnosti ryb a žen, těch mlčenlivých soudruhů. Nebo snad…?
Text a foto: Dalibor Demel