Posadil jsem se do ohyzdného, ale pohodlného křesla vyrobeného v NDR a zadíval se prázdnou zeď vedle knihovny. Prožíval jsem něco velmi podobného štěstí, aspoň jsem si to myslel. Vstal jsem, došel si do lednice pro pivo a čabajku a pomalu krájel kolečka zavíracím nožem Opinel, nožem přátelství, který byste měli dostat a sami mu věnovat další, jak radí marketingová legenda. Tenhle mi dal bývalý tchán, když jsem mu k Vánocům koupil nový, byl to jeho vlastní starý zašlý nůž, tak docela obchodní trik Opinelu nepochopil.

Zčernalý, ale dokonale ostrý břit se zakusoval do vysušeného masa a na konci měkce cvakl o dřevo. Pouštěl jsem sousta do krku spolu s pivem a přemýšlel, komu bych mohl Opinel věnovat já. Kov se dřevem v jednoduché a krásné kombinaci. Byl bych rád takový nůž dostal od otce, ale jeho povaze slavného vědce, emeritního vedoucího ústavu mikrobiologie ČSAV a člena mnoha mezinárodních komisí tak makroskopické, praktické a důležité věci unikaly, podobně jako jeho otci a jako donedávna mě. V naší mužské linii se za nejhodnotnější dary přinejmenším tři poslední generace považovaly myšlenky. Tahle kudla byla skutečná. Vypadala použitě, dokonce i kov už vzdal lesk, ale pořád to byl nejostřejší nůž v mé staré i nové domácnosti. Zkusmo jsem jím zajel do rukojeti prkýnka a do klína mi spadla silná tříska. Šlo to překvapivě snadno, na tak tvrdé dřevo a na tak starou a křehce působící zbraň. A druhá a třetí tříska. Pokračoval jsem v řezání a loudavě uvažoval, kdo by použitý nůž vhodný k ořezávání jídelních prkýnek mohl potřebovat a ocenit.

V klíně se mi hromadily rovné i zkroucené odřezky a dávno předtím než jsem držadlo prkýnka seřezal do špičky tak ostré, že by propíchla zadek nosorožce, jsem věděl, kdo by ten nůž chtěl. Jenže do lucidního snu je obtížné brát skutečné předměty – pokud jako svatá Bernadetta nepřivoláte zázrak. Té svalnaté pazouře s ulámanými nehty by můj Opinel slušel, mohl by ho zatnout do něčeho teplého, chlupatého, zadýchaného a nebezpečného.
Odložil jsem prkýnko, dal si posledního loka z láhve a vstal. Na na starý koberec s blízkou smetištní budoucností se snesla hromádka dřeva. Potěžkal jsem láhev a odolal pokušení rozflákat ji o tu bílou zeď vedle knihovny, tentokrát jen pro pro radost. S naostřeným prkýnkem v ruce jsem si připadal velký a silný a jediné, co mě v následujících dnech čekalo, bylo hledání práce. Účet se pomalu tenčil, ještě žádná katastrofa, ale na roky povalování a ořezávání nádobí to taky nebylo. Odnesl jsem láhev do kuchyně a postavil ji vedle nefunkční myčky.

Od chvíle, kdy jsem toho chlapa strhl ze střechy za poblikávání neonů, jsme se neviděli, nebo jsem to zapomněl. Pořád jsem ale cítil jeho přítomnost, jako když vyšel ze svého visutého hvozdu a beze strachu se postavil vedle mě na okraj střechy. Nad ulice města, v němž jsem se narodil, ale nikdy nezabydlel a té posrané úzkosti z jeho domů a obyvatel se nezbavil ani ve snu.
Vidíte, dokonce jsem začínal myslet a mluvit sprostě. To jsem dřív nedělal, chtěl jsem porušovat mlčení vesmíru jen úhlednými větami obdařenými smyslem. V tu chvíli jsem si moc nerozuměl, ale na rozdíl od předchozích vnitřních skandálů mi to bylo víceméně šumák. Bylo mi to buřt, bylo mi to fuk, začínal jsem to mít celé u prdele, protože to nejdůležitější jsem obstarat dokázal. Měl jsem bydlení a bezbřehou, bezhraniční, nekonečnou naději. Špičaté dřevo mi dodávalo moc a pocit bezpečí. Potřeboval jsem jen práci a nějakou tu ženu. Možná spíš ženy, bylo co dohánět. Hodil jsem prkýnko na umakart kuchyňské linky a zabodl do něj tu francouzskou kudlu. Ostří projelo do dřeva hladce, ale zapomněl jsem zajistit střenku, takže se pokusil sklapnout a odkrojit mi kůži z kloubu palce. Nebolelo to, ucítil jsem jen drobné klepnutí, jako když odsouzenci olízne krk gilotina. Moje rána nebyla tak osudová, ale nakonec mi taky oddělila hlavu od těla. Odložil jsem nůž, držel ruku nad dřezem a nechal krev stékat do dlaně. Hledala si nejsnazší cestu čarou života a mnoha dalšími čarami, až použila celou dlaň a začala odkapávat do dřezu. Líbilo se mi to, moc se mi to líbilo a pořád to kapalo, jako vodní hodiny, docela pravidelně, ve svém vlastním rytmu. Stočil jsem palec dovnitř a nechal naplnit malé jezírko uprostřed dlaně, namočil v něm ukazováček zdravé ruky jako štětec a přejel si jím od prostředku čela na konec nosu. Zvedl jsem hlavu, abych prozkoumal svůj odraz v zrcadlových plochách zadní strany polic s hrnky.

„Šílenec. Takhle začíná šílenství,“ zalhal jsem si, protože takové kráse jsem se ještě zdráhal uvěřit. Stačila trocha vlastní krve a výraz i pohled se změnily. Tvář rozdělená rudou čárou mi byla povědomá, ale neměl jsem ji odkud znát.
„Začínám bláznit,“ pojmenoval jsem tu záhadu stylem, kterým se moje kultura odnepaměti vypořádává s nepochopitelnými zdroji slasti a výstředního chápání.
„Jsi magor, kamaráde,“ rozloučil jsem se svým krvavým obrazem, v koupelně vymyl ránu ledovou vodou a protože jsem si ještě nestačil pořídit lékárničku, vybalil jsem jeden z čerstvě zakoupených prezervativů, zasunul do něj palec a volným koncem stáhl kůži, aby se mohla konečně slepit a začít srůstat. Znovu jsem se podíval do zrcadla, čára na nose mezitím trochu zaschla a ztmavla, takže už nevypadala tak výbojně, ale stejně mi dalo práci, abych ji levandulovým mýdlem a žínkou setřel. Výsledek mě neuspokojil. Něco chybělo. Něco vybledlo, ze zrcadla se na mě díval nerudný úředník.
Vrátil jsem se do kuchyně pro Opinel a před zrcadlem jsem špičku přikládal na různá místa na tváři a horní polovině těla a myslel na to, že by se určitě dalo spočítat, kolik síly bych musel vyvinout, aby kůže praskla a začala ronit malinovku. Při pohledu na neporušené tělo bylo jasné, že potřebuju víc jizev, takhle vůbec nemám vypadat, ale sám se řezat nebudu, přece jen nejsem cvok, ani estét. Celou tu proceduru jsem uzavřel stejně jak začala – jen tentokrát jsem nůž zajistil, takže poslušně projel dřevem a zůstal stát jako baletka na jediné noze.

První osamělá, samotářská, osamocená, od všech odloučená noc. Před spaním jsem ještě na Facebook hodil post o tom, že hledám práci a požádal svou bublinu o nějakých sedmi stovkách hlav, ať se zamyslí. Učení jsem z poptávky předem vyloučil. Nechtěl jsem se nechat zavřít kvůli nějakému dalšímu idiotovi, kterému do dobré výchovy nechyběly tři facky, jak říkal Jan Werich, ale pořádná nakládačka. Neměl jsem nejmenší chuť napravovat hříchy světa. A pak jsem ležel na zádech a střešním oknem pozoroval drobné svítící body na noční obloze. Okno nad postelí má spoustu výhod, například tu, že při usínání máte k dispozici nejstarší pohádku světa. Díval jsem se nahoru a chvíli se mi to líbilo. Jenže jsem neusnul dostatečně rychle a dolehl na mě pocit, že je tu něco špatně. Většina hvězd se někam ztratila. Takhle obloha nemá vypadat, hvězd je mnohem víc a jasně vidíte, která je blíž a která dál, obloha by měla být 3D se světelnou sítí různé intenzity a odstínů. Tohle byla placka neurčité vyblitě temné barvy se světlými tečkami. Napodobenina, nebo hůř – náhražka. Okradli mě? Okradl jsem se? Co se vlastně stalo? Než jsem problém s noční oblohou stihl domyslet, usnul jsem a spal až do desíti, kdy probudil telefon.

Otec mi nezvykle přerývavým hlasem sdělil, že mámu během snídaně ranila mrtvice a mám se s ní přijet rozloučit. Zhroutila se po hádce o správném pořadí vrstvy lupínků, jogurtu a jablečného pyré v misce (otec při přípravě snídaně nejspíš nedodržel obvyklý postup) a zůstala ležet v křesle v polovědomí a s pokleslým koutkem. Otec zavolal sanitku, teď seděl na chodbě neurologického oddělení a před chvílí mluvil s doktorem.
„Vem si taxíka a přijeď co nejrychlejš, je to prej otázka hodin.“
Vyskočil jsem z postele, ale ještě jsem si na nový byt dostatečně nezvykl, takže jsem narazil hlavou do okna a vnitřní sklo prasklo.
A vzpomněl jsem si, co mi máma několikrát opakovala, když umřela babička, její matka: „Teď to ještě nechápeš, ale člověk doopravdy dospěje, až když mu umře máma.“
To bylo před osmatřiceti lety. A teď bylo teď.

Text: Dalibor Demel

Foto: Valentin Salja a Pono Lopez na Unsplash