K sepsání básnické sbírky může být hodně důvodů. Vnitřní přetlak, radost ze života, pocit osamění… Elišku Pospíchalovou inspirovalo právě osamění po ztrátě manžela. Ve své předmluvě ke knize píše:
„Učila jsem studenty, že umění je takové dílo, práce, činnost člověka, která nás učiní šťastným. Když jsem recitovala verše známých básníků nebo poslouchala písně citlivých textařů, uvědomila jsem si, jakou sílu mají slova. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, jak život utíká, a zdá se mu, že svým nejbližším je málo blízko.
Moje rodina se rozšířila o rodinnou školu, kterou jsme s mužem a dcerami založili, a také o moje vnuky. Tím, že jsem svoje prožitky vzala ze dna duše na světlo, ucházím se o místo v srdci čtenáře.
Proto jsem veršíky složila v knížku. Ucházím se u čtenáře o poznání síly slova. Přála bych si, aby se těm, kteří budou moje slova číst, příběhy a veršování zalíbily a aby si od nich našli cestu k poezii, literatuře a umění. Proč? Pro krásu života, který má sílu jen v otevřeném srdci, ve kterém je vždy pravda. Děkuji. Když mě pochopíte, budu šťastná, že jsem.“

Přinášíme dvě ukázky z její knihy: