Nešťastníci svázaní životem,

Smrt není postava v plášti s kosou v ruce čekající pokorně na konec vaší cesty. Smrt je hrůza a děs, které netrpělivě přešlapují vedle vás každý den, je to strach z nicoty, který člověka dokáže paralyzovat až k nesnesení, je to věčná výstraha před životem, který jste ještě ani nestačili prožít. Celý život jsem čelil smrti, až jsem ten tlak neunesl a šel mu vstříc. Ani si nepamatuju čas bezstarostného dětství, ostatně můj otec od mého narození tušil, že se dějiny otáčejí tragickým směrem. A když se pak jeho tušení naplnilo, vzal celou rodinu a schovali jsme se na venkově, kde si myslel, že budeme v bezpečí před nacisty horlivě sbírajícími Židy po celé zemi. Šest let jsme byli na venkově obklopeni lidmi, kteří nás mohli kdykoli udat. Byla to moje noční můra. Hrozil jsem se noci, kdy mohli do domu, kde jsme bydleli, vtrhnout vojáci, bál jsem se dne, kdy slunce nemilosrdně prozrazovalo, kdo jsme, bál jsem se pořád a nebyl způsob, jak mě toho strachu zbavit. Válku jsme přežili, vrátili se do rozbořených kulis hry, kterou napsal šílený autor, a já se pokoušel prodrat k obyčejnému životu. Ve své vlasti jsem neměl stání, bál jsem se i po válce, bál jsem se každého divného pohledu, měl jsem pocit, že kdokoli na mě může kdykoli ukázat, a já budu v pasti. Strach ze smrti je dobrý protiklad štěstí, člověk by měl mít na paměti konečnost svého bytí zde. Ale když ten strach přeroste do patologického stavu, nedá se s tím skoro žít. V Americe jsem se začal cítit svobodně, už tehdy to byla země tolerantní i přísná s pevně danými pravidly a zákony. Napsal jsem Nabarvené ptáče a částečně se svého strachu zbavil. Udělal jsem ze sebe hrdinu své knihy a naložil si tolik hrůz, kolik mi jich jen moje pokřivená fantazie dokázala vyčarovat. Nechtěl jsem nikoho děsit ani pobuřovat, chtěl jsem jen říct, že strach svazuje a svoboda je možná jedině tehdy, když se strachem umíte zacházet, když ho přijmete jako součást života a začnete si s ním rozumět. Jako klukovi mi to nešlo, a ač se mi můj tatínek snažil venkovský exil zpříjemnit, seč mohl, do mé duše se mu proniknout nepodařilo. Kniha sklidila nečekaný ohlas, ale také nastolila spoustu otázek. Vadilo mi to. Vytvořil jsem dílo, nabídl ho k vydání a tím to pro mě skončilo. Neměl jsem potřebu objasňovat své pocity nebo motivace. Ale čtenářský ohlas vyburcoval kritiky a ti se mě dokolečka ptali, zda je vše pravda a jak je možné, že ten kluk přežil, a kdesi cosi. Nikdo se mě neptal na strach ze smrti. Na hrůzu války. Jenom pátrali po lidech, kteří ubližovali nabarvenému ptáčeti. Moje rodná vlast se ode mě odvrátila. Jako bych já byl strůjcem jejího chování. Snažil jsem se vše od sebe odvrátit, chtěl jsem mít jenom klid. Jenom žít klidný život, spokojený, bez nebezpečí, bez rizik, bez obav. Benevolence Ameriky se mi zjevila i v negativní stránce, když mě ohrožovali fanatičtí stoupenci polské věci přímo v mém bytě. Najednou jsem si svou výpovědí znovu přivolal tu hrozbu smrti. A když už jsem si myslel, že je vše za mnou, přišlo pozvání od Romana Polanského do L. A., kam jsem ovšem kvůli zapomenutým kufrům při cestě z Paříže nedorazil. Kdybych tam dorazil, byl bych mrtev já i moje tehdejší partnerka, protože přesně té noci tam vtrhli stoupenci Charlese Mansona a všechny přítomné bez milosti zavraždili. A najednou tu byla znovu — výsměšná smrt — a já se ptal, proč jsem tedy přežil? Proč zase na poslední chvíli ucukla? Co to má za význam? Tak blízko jsem jí byl… Hledal jsem absurditu žití. Toho žití navzdory všemu. Jsou lidé, kterým vše prochází, žijí hladce až kluzce a zemřou spokojeně, aniž si uvědomí, že umírají. A jsou lidé, kteří se každou vteřinu svého života musejí konfrontovat se smrtí, drobnými činnostmi ji oddalují a umírají v bolestech a hrůze, tváříce se, že jsou se svým osudem smířeni. Fanfarónsky jsem napsal, že se uvádím do spánku jako každý večer, jen bude o trochu delší — celou věčnost. A byl jsem zvědavý, jestli znovu uniknu. Ale smrti již došla trpělivost a přijala mě. Z mého příběhu neplyne žádné poučení. Jenom to, že naděje odejde v okamžik vaší smrti. Dělejte, co chcete, od sebe ji neodeženete.  

Jerzy Kosiński

Jerzy Kosiński

1933–1991

Původním jménem Josek Lewinkopf začal nové jméno určené otcem používat v době, kdy se skrýval se svými rodiči před nacisty na polském venkově, přesněji v obci Dąbrowa Rzeczycka nedaleko města Stalowa Wola. Po válce se přestěhovala celá rodina do Jelenie Góry. Na Univerzitě v Lodži vystudoval sociologii a historii. Studoval také krátce v Sovětském svazu a v polské armádě sloužil jako ostrostřelec. Po studiích nastoupil do Polské akademie věd jako asistent. Aby v roce 1957 mohl emigrovat do Ameriky, založil fiktivní nadaci, jež ho podporovala. Po příjezdu do Ameriky se živil příležitostnými pracemi, jezdil mimo jiné s kamionem, načež absolvoval Kolumbijskou univerzitu. Americké občanství získal v roce 1965. V témže roce vydal svou románovou prvotinu Nabarvené ptáče, které se po celém světě prodalo osmdesát milionů výtisků a sklidila nevídaný ohlas, a to jak negativní, tak pozitivní. V Polsku se stal Kosiński kvůli knize personou non grata, protože Poláci věděli, kde se během války skrýval, a ačkoli v knize o tom není jediná zmínka, cítili se uraženi, že se děj odehrává na polském venkově. V Americe ho často kvůli knize napadali jiní polští emigranti, sám Kosiński popisuje případ, kdy se mu vetřeli dokonce do bytu a on je zahnal až pomocí legálně držené pistole.

Jiným jeho významným románem byla kniha Byl jsem při tom, kterou v roce 1979 zfilmoval Hal Ashby v hlavní roli s Peterem Sellersem. 

V roce 1982 zveřejnili Geoffrey Stokes a Eliot Fremont-Smith v časopise Village Voice obvinění, že se Kosiński dopustil plagiátorství, když psal knihy inspirované neanglickou literaturou. Jako příklad uváděli knihu Kariéra Nikodema Dyzmy, kterou napsal polský spisovatel Tadeusz Dołęga-Mostowicz a jež měla být předlohou románu Byl jsem při tom. Dlouhodobý tlak médií včetně obviňování z plagiátorství vyvolal u Kosińského řadu onemocnění včetně psychických. Vyřešil to tak, že v roce 1991 spáchal sebevraždu, když spolykal smrtelnou dávku léků, které zapil alkoholem, a navíc si kolem hlavy uvázal igelitový pytel.

 

Text a ilustrace: Jiří Roth