Nevím, co řeknu a co mě napadne, až bude smrt nablízku. Možná změknu a budu prosit aspoň o pár dalších minut. Ale myslím, že ne. Že řeknu do prázdna, které se ke mně bude naklánět něco jako tak dělej, krucifix, ty sadistická svině a vůbec se s tou blbou fatální poruchou těla nebudu mazat. Člověk ale nikdy neví. Možná nebudu mít sílu ani chuť mluvit vůbec a všechno si to budu jen myslet. Včera mi někdo hodil přes plot pár (asi) psích hoven a sbírku mrtvých myší s přeraženými vazy, nejspíš vybrané pastičky z půdy. Vzal jsem lopatu a vyházel to všechno na pole. Možná to byly děti, když večer slyšely, co si o mě jejich rodiče vyprávějí. Nakonec se jim ani nedivím. Ten ženský řev z mé ložnice musel být slyšet přes celou ves a nedivil bych se, kdyby srnky v lese všechny najednou otočily své vlhké čumáčky jedním směrem a poplašeně zastříhaly ušima. „Uáááááííííííeeeeehhhhháááááá.“ Panebože, ta si to uměla užít. Jestli ji zabiju dřív než ona mě, bude jí škoda.

***
Po kremaci jsme si s otcem vyzvedli matčinu urnu uložili ji do skříně, domluvili se, že popel časem rozptýlíme na místech, která měla ráda a každý pokračoval v tom svém: on v přednáškách, psaní odborných článků a zasedání v komisích, já v ohmatávání osamocenosti. Malý tvor uvnitř mé hlavy brzy zmlkl, už nebrečel a facebooková bublina pro jednou místo názorů a průhledů do banálního soukromí vydala praktické plody. Začal jsem pracovat jako překladatel a úpravce dialogů a komentářů pro dabingové studio svého bývalého spolužáka. Žádná pracovní doba, jen termíny odevzdávek. Místo živých žáků a kolegů pohyblivé obrazy seriálových herců nebo dlouhé přírodní výjevy z dokumentárních filmů. Vstávat i usínat jsem mohl kdykoli a mírný pokles příjmů vynahradil mnohem významnější úbytek stresu. Na čas jsem podlehl myšlence, že začnu tzv. nový život.

Ráno jsem si v poklidu a beze spěchu vařil ovesnou kaši, rozpouštěl v ní máslo a sypal třtinovým cukrem a kakaem. Uprostřed obvyklé pracovní doby jsem chodil běhat. Absolvoval jsem kolečko preventivních vyšetření, abych se ujistil, že neumírám na žádnou tichou nemoc. Koupil jsem si permanentku do posilovny a začal objem břicha přesouvat do svalů. Zapsal jsem se do motoškoly a těšil se na jaro, až dostanu papíry a koupím si bundu, těžké boty a budu chodit pomalým krokem. Nechal jsem se ostříhat a zbavil se infantilních kudrlinek kolem uší. Koupil jsem si nakládací jednoruční činky a před zrcadlem se zatnutými zuby trénoval bicepsy.

Občas jsem šel na pivo s Tomášem a všiml si rozdílu mezi naším životním stylem. Vypadal trochu unavenější, ale držel se statečně a nijak zvlášť si nestěžoval. Moje bývalá manželka mu zakázala jezdit na motorce a chtěla, aby ji prodal, protože bude (alespoň ve vztahu k ní) dvojnásobným otcem a není v zájmu nové rodiny, aby se někde zrakvil, nebo hůř, aby si přerazil páteř a zůstal jí na krku.
„Jenže tohle není normální motorka, dyť jsi ji viděl! To je kurva kus mě…“ nechal do tváře prosáknout opravdový smutek bůhvíokdkud. Na mě už tolik nezáleželo, takže jsem mu nabídl, že od něj můžu tu motorku koupit a někdy později, až na něm taky přestane záležet, mu ji odprodám zpátky nebo ji prostě zašijeme k tátovi do garáže a může jezdit dál. Obě nabídky ho potěšily, vybral si tu druhou s podmínkou, že na ní budu jezdit taky, aby jen tak nestála a k Vánocům, které jsme oslavili všichni společně plus dva budoucí novorozenci v obrovském břichu, jsem od něj dostal motorkářské rukavice v klasickém retro stylu. A zatímco jsem odpočíval mezi výdechem a nádechem a pohrával si s neurčitými představami o budoucnosti, pomalu se blížila neviditelná šelma a pod jejími tichými tlapami zem pukala do neviditelných prasklin. Neznatelně se rozšiřovaly, mířily k mému umolousanému podkroví, ale ještě byl čas. Ještě pořád jsem měl nádherné zlaté prázdniny.

Text: Dalibor Demel

Foto: Aleks Marinkovic na Unsplash