To vaše věčné ALE,“ provrtával ji pohledem Škrpál. „Zkuste se podívat na svůj život trochu jinak. Život nemusí být jen bitevní pole! Mně to připadá, jako byste se snažila každý týden přeskákat po nějaké dráze z kamenů, na kterých nesmíte uklouznout.“ Bylo to tak. Snažila se. Jenže stejně nakonec zůstala u kamenů. Plnila úkoly, aby se dostala blíž k tomu, co vždycky chtěla. Nebo spíš aby se dostala co nejdál o toho, co nikdy nechtěla.

Záviděla Miloňovi, který bral život jako zábavnou hru. Neplánoval, neužíral se strachem, co bude, že něco nezvládne nebo že zklame. On prostě věděl, že je nejlepší, a s lidmi okolo si hrál. Pro Šanelu byl život prokazování laskavosti. To ona svým hostům laskavě dovolovala, aby s ní mohli mluvit a objevit se v show s největší sledovaností v zemi. Aby s ní mohli prohodit pár slov na večírku, nebo s ní dokonce povečeřet. Klíšťata. Tak jim říkala. Lidi bez talentu a schopností, kteří čekali a hledali, na koho se přisát. Tahle životní strategie ale měla svá pevná pravidla a vyžadovala také speciální dovednosti. Najít vhodného hostitele. A pak načasování. Přisát se v pravou chvíli. Pokud se to podařilo, klíště mohlo prožít život spokojené, nacucané a možná i přesvědčené o tom, že je něčím výjimečné. Mohlo se dokonce stát hostitelem pro jiná klíšťata. Postoupit na žebříčku výš a stát se nadklíštětem. Ale to dokázal málokdo.

Pro někoho byl život jen řada výzev, kterým je potřeba čelit a překonat je. Když už nebyla žádná jiná po ruce, tak alespoň ujet sto kilometrů na kole. Pro někoho byl život plný nástrah a nebezpečí, kterým je potřeba se vyhnout a nějak to ve zdraví přežít. Někdo trávil život čekáním na zázrak. Na důkaz existence mimozemšťanů. Na tajnou ingredienci, která konečně vysvětlí, co způsobuje dlouhověkost. A na víno bez kalorií.

Dobra sama mívala dny, kdy jí všechno kolem připadalo jako kamufláž, co má zakrýt neskutečnou hrůzu a utrpení, které se řítí kolem, kdy se jí ze všech těch reklam s usměvavými spokojenými lidmi dělalo zle, protože jejich cílem nebylo prodat jen nějakou zbytečnou věc, ale hlavně odpoutat pozornost od samotné podstaty, kterou je trpět a čekat na smrt. A záviděla těm, kteří to neprohlédli. Bezvýznamné Nuly, které žily ve spokojené iluzi, že jsou úspěšné a šťastné. Na třídním srazu byla jen jednou a fascinovaně poslouchala Pičina, který vedl časopis, o kterém v životě neslyšela. Byl celý zarudlý skutečným zaujetím, když jim popisoval plánované rozčlenění redakce, která čítala tři členy, a na závěr jim hrdě ukázal fotky své zoufale ošklivé manželky.

Ruběna se nebála ničeho. Nejdřív byla sběratelkou požitků a dobrodružství. Když nabrala svých třicet kilo navíc a zjistila, že její image rozevláté víly už nefunguje, rozhodla se být čarodějnicí. Její čím dál sešlejší byt byl načichlý červeným vínem a trávou. Pro ni byl život přesvědčení, že vidí víc než ostatní. Na obličeji se jí usadil vševědoucí úsměv a na krku a zápěstí kamínky, náramky, kůžičky a symboly, které ji chránily, uzdravovaly a ukazovaly cestu. Všechno má svůj důvod. Náhody neexistují. Naslouchej svému vnitřnímu hlasu. Přestože Ruběna neměla přítele, děti a občas ani práci, byla přesvědčená, že ví, o co tady jde. „Ta ženská je blázen,“ věnoval jí jednu větu Miloň poté, co s ní nedopatřením strávil asi pět minut u jednoho stolu. „Normální kokot,“ ohodnotila na oplátku ještě ten den Miloně Ruběna. „Na toho si nemusim ani vykládat karty. Jednou tě zničí,“ dodala vševědoucně a vydechla oblak kouře. „Když to všechno tak víš, tak proč sama nikoho nemáš?“ vyjela na ni Dobra ještě v dobách, kdy spolu sedávaly v její malé kuchyni a dopíjely další lahev červeného. „Já nikdy nedokážu bejt hodná slepice jako ty,“ zarazila do ní ostrý hrot Ruběna. Tohle uměla dokonale.

Text: Marta Fenclová

Foto: Noah Buscher na Unsplash a Motto

Z románu Hodná, vydalo nakladatelství Motto v roce 2020