Drazí pozemšťané,

je  to už dlouho, dvanáct set padesát čtyři zim, kdy jsem se odešel přesvědčit vysoko nad průsmyky i horu E-mej, jestli existuje svět, do kterého bych se mohl vrátit. Možná jste někde četli, že jsem seděl opilý v loďce a utonul při pokusu obejmout měsíc. Hezká představa. Džbán vína dokáže mysl odpoutat od starostí a vyslat ji po bambusových kmenech na vrcholky hor k setkání s bájnými nebešťany. I mě tímhle slovem poctili  lidé, kterým se na rozdíl od některých císařových úředníků a Angličana Arthura Walleyho – který o mně psal jako o bezcharakterním ožralovi bez talentu – líbily mé básně. Nebešťan na zem vyhnaný. Ale já nejsem nebešťan a neobjímal jsem měsíc, i když obojí bych rád. Nepotkal jsem spravedlivé a moudré nebešťany, ať jsem v horách šplhal sebevýš, brodil se ve sněhu a volal je. Možná jsem pro ně byl příliš nepatrný. Možná.

Sestoupil jsem z pustých hor do údolí a chytil otěže spravedlnosti sám – trochu divoce, jak to ostatně v mém životě chodilo. Jestli chcete spravedlnost, musíte něco vydržet a jít na trh se svou vlastní kůží a do ústraní hor se vydávat výhradně z ušlechtilých důvodů. To vám říkám jako žák taoistického Mistra Východního Srázu po letech studia v odlehlých končinách hor Min. Nikdo se nikde před ničím neschová. Poznal jsem to jako potulný rytíř sia, kdy jsem vlastní rukou a mečem napravoval křivdy na chudých lidech, kteří neměli jak se domoci práva – i v Čchang-anu jako pokorný služebník císaře. 

Přiznávám: Toužil jsem po místě u dvora a byl jsem šťastný, když mě na základě skromného věhlasu mých nepatrných básní sám císař povolal k sobě. Toužil jsem po tom nejen pro sebe, ale i pro své předky, kteří kdysi opustili Čínu, aby hájili hranice před barbary. Jenže můj původ a závist úředníků u dvora mě dostaly do vyhnanství. Ostatně s byrokracií se bojuje těžce a nakonec často zbytečně, to vy nakonec dobře znáte. Moc opíjí víc a mnohem zákeřněji než víno. Ani si nevšimnete a přestane vám pracovat srdce, ale přesto žijete dál a nikdo se vám to ani neodváží říct. Mohl jsem získat některé vysoké úřednické místo jako „učenec žijící v ústraní“ mimo celou tu hierarchii a zavedené postupy, ale kromě kolegů ode dvora, kteří mě u císaře pomluvili, mě dostihlo i mé básnické opilství a nechuť ke konvencím.

Plyne z toho podivné poučení – buď chcete volně popíjet víno na břehu řeky a přemýšlet, jaké by to bylo obejmout měsíc, nebo složit úřednické zkoušky a dostat vysoký klobouk hodnostáře. Poznal jsem takové, kteří to uměli spojit – třeba prefekt města Tang-tu, můj přítel a kaligraf a také vzdálený příbuzný Li Jang-pching. Ostatně i sám císař skládal básně. Jenže… Pokud budete příliš nevázaní, příliš talentovaní a příliš ctižádostiví tady na zemi, nečeká vás snadný život. Budou vám závidět. Budou se vás bát a maskovat to opovržením. Budou vám podrážet nohy a tvářit se, že slouží spravedlnosti a pořádku. Ale život nakonec nemá být snadný. Jestli to dokážete, žijte složitě, ale zlehka. A nenechte si nikým znechutit víno, krásu ženského těla, ani osamělé loďky na jezeru, k němuž jste doputovali,  protože ten měsíc na hladině nakonec obejme vás.

 Li Po, 

psáno vysoko nad vzdušnými stezkami jeřábů, ale pořád ještě na dosah 

Li Po

701–762

Oddělit v životě slavného čínského básníka skutečnost od legendy znamená složitou operaci skalpelem otupeným časem a nedostatkem faktů. Hned na počátku jeho života leží záhada, protože není úplně jasné, jak se jeho rodina ocitla až v Kyrgyzstánu a Turkestánu. Odešla za obchodem, nebo byli Li Poovi předkové posláni do vyhnanství? V každém případě Li Poův život vibroval mezi geniálními (a technicky dokonalými) básnickými vizemi a snahou vstoupit do politického života a rehabilitovat svou rodinu. Od pětadvaceti let, kdy ukončil intenzivní studium taoismu, byl prakticky celý život na cestách a jeho básně už za jeho života zlidověly – což je vysněná mzda mnoha básníků. Oceňovala je ale i oficiální kritika a v roce 754 je třináct jeho básní zařazeno do antologie nejcennějších básnických děl z období mezi roky 714–753. Ve svých básních sice psal o lásce, přátelství, víně i taoismem živených přírodních scénách s měsícem a podobně,  ale v mnoha básních rafinovaně kritizoval i poměry u dvora a politické křivárny všeho druhu, což jeho úřednické kariéře zrovna neprospělo. Na pozvání císaře se sice na čas dostal ke dvoru (742–744), ale nakonec musel odejít. Vzhledem ke své nešťastné roli v bouřlivé politické situaci v roce 756 si dokonce na čas pobyl ve vězení a pak ho odsoudili k doživotnímu vyhnanství. Dožil se ještě amnestie, ale už ne pozvání ke dvoru a nabídky vysněného úřadu. Dochovalo se přes 900 básní a pocit, že základní radost ze života i mentalita úředníků se nemění. 

 

Text: Dalibor Demel

Ilustrace: Jiří Roth