Když jsem se opíral o to umyvadlo a poslouchal, jak v ložnici manželka ztichla a vystřídal ji záchvat chlapského kašle, myslel jsem na tu chvíli, kdy během pádu město vybledlo. Odhmotnilo se, chvilku do sebe nasávalo ženino jemné chrápání a než se ohnisko za plného vědomí definitivně přesunulo do ložnice, dostal jsem krátkou příležitost být tady i tam, tam i tady a pak jít celý rozradostnělý na záchod, protože takový stupeň lucidity znamenal senzační úspěch a novinku. Bože, pořád jsem si ještě zahrával. Kdo mi vlastně dovolil, koupat se v dětské vaničce budoucnosti tak dlouho?
Ten kašel se mi ale líbil. Zněl opravdově a biologicky. Šel jsem si sednout do obýváku na gauč a uvažoval, že bych si udělal papíry na motorku. Jeho chopper se mi líbil stejně jako chrchlání. Shora se ozvala sprcha. Vzal jsem si z lednice pivo, přešel k oknu a pozoroval motorku. Elegantní štíhlý stroj. Nikde kila chromu, liščí ocasy, ani cvočkama pobité kožené brašny. Střízlivý styl.

„Prosím tě, jen zabouchni, branku taky nebudu zamykat,“ volala nahoře manželka. „Za chvíli jdu do Billy.“ Nechtělo se jí z postele, asi dostala pořádně do těla a taky to nechávala doznívat. Vůbec si to užívala. V posledních letech jsme toho spolu moc nenasouložili, měla nárok. Byl jsem moc vyplašený, nervózní, nemocný a rozpýlený. Vlastně… Já?
„Jo, zabouchnu,“ ozval se jeho hlas, nejspíš se oblékal v koupelně. Rutina. Uvažoval jsem, jak dlouho sem chodí. Rok? Nádrž v modré metalíze vypadala docela malá, dojezd asi nebude nic moc, ale s takovou motorkou bych na pumpu jezdil kdykoli.
„Tak pa, musím jet. Píšem, voláme.“
„Ještě pusu!“

Zevnitř jsem zaslechl hlas citlivého chlapce lačnícího melodramatu. Poslal jsem ho do hajzlu, na kraviny nebyl čas ani nálada. Manželčino kvílení a křik mi něco cosi připomněly, možná vraždu, něco krvavého a znehybněného, něco známého, ale zapomenutého. Násilného a zoufalého, chyceného v křeči a zápase, nedokázal jsem tomu dát tvar, ale svým podzemním způsobem se mi to líbilo. Rozhodně jsem to neslyšel poprvé, i když jsem si na žádnou takovou scénu nevzpomínal. Se mnou rozhodně takhle neřvala, což byl nejspíš důvod, proč jsme oba ještě byli naživu. Tehdy mi ale bylo celkem jedno, s kým a jak manželka šuká. Vlastně nebylo. Docela upřímně mě to zajímalo jako barového hosta, který by rád věděl, co mu míchají do koktejlu s názvem Měsíční touha.

Dus-dus-dus, už šel po schodech, prosklenýma dveřma jsem viděl jeho siluetu, jak se shýbá pro bundu. Pomalu jsem k nim došel a otevřel. Měl už nasazenou helmu, takže neslyšel zvuk kliky. Uviděl mě, až když se otočil. Okamžitě jsem pochopil, že je všechno v pořádku. Měl dobré oči. Trochu je vykulil samým překvapením a rozpaky. Dobré, důvěryhodné oči. Manželka má vkus. Velké modré oči, který uměly zrcadlit, co se dělo uvnitř. Žádné cynické hovado, díkybohu. Nic jiného jsem v průzoru helmy neviděl, ale tohle stačilo. Zbytek zakryly chrániče na kalhotách i na bundě, obrněné rukavice. Vypadal jako dobrotivý rytíř, co přijel zachránit šíleně smutnou princeznu, řízením osudu vdanou a s dospělým synem. Pokynul jsem mu, aby šel za mnou do obýváku. Sundal si helmu. Proč si ji vlastně nenasadil až u motorky? Maskování? A po helmě černou kuklu. Odhadl jsem ho dobře. Líbil se mi. Černý, trochu prořídlý vlasy a výraz „no tak to nakonec prasklo, a co teď…“

„David,“ podal jsem mu ruku. „Můžeme si si tykat? Když jsme teď víceméně…,“ kývl jsem hlavou ke stropu a myslel na švagry nebo rodinu, nebo příbuzný, ale nic z toho nebylo docela přesné. Pochopil, co myslím.
„Jo. Tomáš.“
„Pěkná motorka,“ kývl jsem k oknu. „Co je to za značku?“
Díval se na mě nejistě, jako by čekal, že během nezávazný konverzace najednou vytáhnu pistoli a odprásknu ho. Líbil se mi čím dá víc. Nebyl to žádnej frajírek, ani pozér s vlasy až na prdel a naolejovaným plnovousem. Nijak mě neohrožoval.
„To není Harley, že ne?“
„Ne, ne. To je Italka. Moto Guzzi.“
„Fakt pěkná. Kolik to jezdí?“
„To není na rychlost. Spíš na pohodu. Sto padesát z ní dostanu, ale už mě to sfoukává ze sedla.“
„Hm. A obsah? Litr?“
V motorkách jsem se nevyznal, ale to se mělo změnit.
„Osmistovka,“ řekl a dodal, že to stačí a znělo to tak skromně. Ani lítostivě, ani nabubřele jakože osmistovka je taky strašný brko. Prostě to stačí.
„A kolik žere?“
„Tak tři čtyři, když jedu normálně.“

Pořád se na mě díval nejistě, ale vypadal klidnější. Já byl v pohodě. Mezi tím, co se dělo a sebou jsem cítil nepatrnou mezeru, ale nijak mě to nerušilo. Žádný šok, ani hra na velkorysýho manžela, ani na společnou chlapskou strunu a podobné blbosti. Jen realita. Tenhle chlap má rád mou manželku. Já mám taky celkem rád svou manželku. A vypadá to, že začínám mít rád i jeho. To je ale nadělení, pane doktore. Napadlo mě, co bych v téhle situaci dělal před týdnem, ale nemohl jsem si na žádné „před týdnem“ vzpomenout. Nahoře se znovu spustila sprcha.
„Hele, mně je celkem jasný, co se tady děje,“ kývl jsem hlavou ke stropu, „ale měli bychom si si pár věcí ujasnit.“
Chystal se něco říct, ale zarazil jsem ho. Manželka se za chvíli přištrachá dolů a já neměl zájem o estrádu. Nejdřív chci mluvit s každým zvlášť.
„Co dát si někde kafe nebo pivo? A říct si, jak to celý vyřešíme?“
Zatvářil se jako kdyby se ho manželka zeptala „a co s náma bude dál?“ Nebo něco podobně povzbudivého. Něco, co chlap slyší od vdané milenky úplně nejradši.

„No klidně můžeme, jestli…“
Sprcha nahoře ztichla.
„Tomíku? Ty jsi ještě dole?“
„Jo, byl jsem na záchodě, ale už jdu,“ zavolal a díval se mi přitom do očí. Správně pochopil, že nejsem doma, ani jsem nemusel nic naznačovat. Za tři minuty jsme byli venku, vyměněná telefonní čísla. Nakopl svou Moto Guzzi, zadní světlo, blinkr, retro bublání motoru a zmizel. Já chvíli počkal a znovu vešel do baráku. Manželka právě scházela po schodech, celá umytá a vyfénovaná, modré letní šaty. Jako ve starém americkém filmu.
„Ahoj miláčku, ty jsi doma?“
Vyšší hlas než normálně, ale pořád vypadala spokojeně, jako každá ženská chvíli po orgasmu a navíc si určitě myslela, jak velkou měla kliku, protože tohle bylo o fous.
„Jo. Vykopli mě z práce. Kvůli tomu blbci, jak jsem ho praštil.“
Za očima jí to šrotovalo: bude teď víc doma, žádná pracovní doba, jak to budu dělat s Tomášem? A co prachy? Běželo jí to po tváři jako linka aktuálních zpráv dole na obrazovce. Zasloužila si uklidnit.

„Jsem doma už chvíli, takže jsem stih Toma. Je to sympaťák,“ řekl jsem jí, šel do obýváku a vzal z parapetu nedopitý pivo. Přišla za mnou celá zrůžovělá a nervózně si mnula ruce složený před břichem.
„Hele, to není, jak si myslíš.“
„Nekecej, slyšel jsem, jaks nahoře řvala.“
Řekl jsem to docela klidně, znali jsme se přes dvacet let, dokopali syna k maturitě a na vysokou a oba jsme se snažili mít život pokud možno v pohodě. Takže tohle byla buď banální příhoda na zpříjemnění našeho přátelského soužití nebo něco vážnějšího. Složila se do křesla a zmateně se na mě dívala.
„Ty mluvíš, jako… Jsi poslední dny divnej.“

Nebaví mě luštit ženské pohledy a přemýšlet o tom, co si asi myslí, když si tak zvláštním způsobem podepře bradu, lehce zavrtí hlavou a uhne očima. Nebaví mě to vůbec v ničem a nemám chuť řešit cizí problémy. Divnej. Ví, že jsem ji slyšel při orgasmu s cizím chlapem a jsem divnej. Dal jsem si pár loků a položil láhev zpátky na okno. Celé to bylo jednoduché a o tom složitějším jsem s ní mluvit nemohl, protože jsem tomu sám nerozuměl. Celá ta groteskní příhoda mi připadala jako jeden z mnoha epizodních uzlů na laně, které viselo z útesu hluboko do tmy.
„Máš ho ráda? Chceš s ním bejt?“
Chvíli se dívala do země a pak zvedla hlavu a s takovým tím ženským zapálením pro svatou věc lásky nebo šukání nebo co v tom bylo, konečně řekla něco, s čím se dalo pracovat: „Jo.“
Během zlomku vteřiny jsem sebral flašku z parapetu a neznámou zvířecí silou jí švihnul proti zdi. Vybuchla na miliardu střepů. Manželka zaječela a zacpala si uši. Tak jednoduchý to zase nebylo.

Text: Dalibor Demel

Foto: Max van den Oetelaar a Photoholgic na Unsplash