„Dobře ty, dobřes ulovil,“ překonal se rozložitý vousatý tvor připomínající zvětšeného sádrového trpaslíka bez čepice, kalhot a kamizoly. Sedět na šutru a vyprávět, jak se objevila ta skvrnitá šavlozubá mrcha, to se neomrzí.
„A pak jsem viděl to tělo se skvrnama. Skočil jsem. Oštěpy se zabodly a...“ „Joooo!“ řičely děti. „Hmmmm,“ vrněly ženy. „Pffff,“ syčeli odstrčení mladí muži naplnění závistí.
Na okamžik ho málem ochromil záblesk děsivé představy, že uvidí namířená ostří a pak mu někdo rozbije hlavu kamenem, ale tentokrát ne. Pokřikovali a ukazovali na dvě velká zvířecí těla.
„Nechtěl jsem... Bolí to?“ ukázal si na krk. Mlčela, ještě chvilku se na něj dívala a pak vstala. Oklepala si z kožešiny kolem pasu listí, přišla k němu, upravila si vlasy a přiblížila svou tvář k té jeho na vzdálenost dětské dlaně.
„Když se ve svým věku pokusíte vykrást kolíbku, nikdy nevíte, co z tý pročůraný temnoty vytáhnete. Tak se prostě seberte a běžte se ohřát k ohni. Chápu, že ten naražený zadek musí bolet...“
Se zavřenýma očima ucítil dotyk na rameni, „a pak její jazyk na svý bradě, chápeš? Stál tam a nedokázal se pohnout ani o milimetr,“ obrátil jsem se k Julii právě včas, abych si všiml, jak se usmívá.
Soustředěně klouzala tenkou vrstvičkou potu nahoru k hrudi, přes žebra nechala bříška prstů doputovat k rameni a tam se konečně zastavila a stiskla. Znehybnila ho, nedokázal ze sebe vymáčknout nic.
Když vám do ložnice dopadne bomba, vaše ochota pohádat se o to, jestli mají mít nebinární spoluobčané vlastní záchody silně klesá. Ať si všichni močí, kam libo, dokud mají co a čím.
Ležela na své oběti a oddychovala, takhle zblízka jsem ji viděl poprvé. Sáhl jsem za pas a vytáhl sekeru, nabrousil jsem ji dobře, dal jsem si záležet, stejně jako u oštěpů, nic jsem nepodcenil.
„Věděl, že nemá šanci, ale sebral všechnu odvahu a nepravděpodobnost, chápeš, miláčku?“ Jako obvykle mlčela, ale mě už v hlavě zněly zrychlující bubny.
